Sparta Hockey Supporters - Stránky fanoušků hokejové Sparty

Sleduje ostudné výkony národního mužstva na moskevském turnaji, třásl jsem se zlostí a nevolí. Nosem jsem vypouštěl páru a zlobně jsem kloval do stolu. Když míra vytočení překročila únosnou mez, řekl jsem si, že vše se musí napravit v Budějicích, tam že alespoň uvidím hokej hodný svého jména. I neváhal jsem, zakoupil palubní lístek  do fanklubáckého autobusu, a jenom s pětiminutovým zpožděním jsem dorazil na seřadiště u Sportovní haly. Neujeli mi, v bázni boží jsem stihl ještě vykouřit notný díl svého doutníku, než mě dokopali do busu.  Mou počáteční hrůzu (že si nebudu mít kam sednout, protože v dopravním prostředku bylo doslova našlapáno) vystřídalo uspokojení, že na předlouhou trať do města, kde sídlí poslední národní podnik v republice, se nebálo vydal tolik sparťanských duší. Sedě vedle Kuby Tlustého, zasnil jsem se: Ach, to je dobrým znamením! Sednout si sice není málem kam, ale místo pro tři body, které si dozajista odvezeme, se v buse ještě najde. I kdyby mi měly sedět na klíně!

Snil jsem tak svůj sen, když mě z něj probudily zvuky ne nepodobné zatínání nehtů do hebké pokožky slečen, doprovázené hlasitým ječením. Otočím se a vidím scénu jak z Jiráskovy Dívčí války: Dvě křehké bytosti jsou do sebe zaklíněné a dští na sebe síru, škrábaje si vzájemně oči a trhaje si jedna druhé vlasy. Nejdříve jsem si myslel, že to je spor o kluka, kterého přetáhla jedna té druhé. Ach, jak jsem se mýlil! Jedna z dívek  na můj verbální dotaz procedila skrz zuby suše, že to je jenom trénink na derby, které se uskuteční 30. prosince. Správně! Jedině Sparťané využijí každou volnou chvilku, aby se na fanoušky našeho úhlavního soupeře připravili s důkladností sobě vlastní. Slečny se tréninku ostatně věnovaly dosti dlouho, myslím, že poslední kapky krve přestaly téci zhruba před Benešovem.

Do toho všeho odkudsi zezadu přilétají různé láhve. Plné. Znalecky je odšpuntovávám a srkaje z nich, poznávám v obsahu tu mnohahvězdičkovou Metaxu, tu whisky různých značek a ročníků, tu neslabou, lahodně se linoucí meruňkovici od Lolka von Brno, tu prostý tuzemský rum von Božkov. Do toho teda pívo. Klid a mír se mi roztéká v duši. Zároveň svírám ruce v pěst a symbolicky hrozím našemu dnešnímu soupeři a jeho fanouškům.

Na první čůrací zastávce jsem zcela uchvácen zjevem sličné  dívky s plavými, dlouhými, volně rozpuštěnými vlasy, co mi s něžně vlhkýma očima o sobě prozradila, že se jmenuje… a co je vám vlastně do toho, jak se jmenuje!  Jemně tvarovaná tvář, hodná štětce renesančních malířů, je horním zakončením útlého těla dlouhého181 centimetrů; slečna  hojně kouří, ač nemá u sebe ohně,  kterého se dožaduje po okolostojících, a  s rozkoší srká chmelovinu z celé řady plechovek, které pro své potěšení zakoupila ještě v Praze a poté na nejbližší benzínce.  Venuše Milétská z masa a kostí!

Sparťanský národ je národem zpěvným, přičemž hlasivkami prochází zvuky toliko čisté, jemné, na patřičné umělecké výši s jistými zajímavě sladěnými finesami, hodnými světových scén. Ne jako když ožrale béká gottwaldovská nebo kokoťácká žebrota. Autobusem se proto linou luzné písně, jejichž interpreti hledí zrakem pevným kupředu. Mé rty dojatě šepotají slova Nerudova: „Již jsi nám, Země, malá – my blesk k myšlénkám spřáháme a noha parou cválá!“

Budějovice. Autobus zastavuje před místním zimákem. Teda ne že by to vypadalo na nějakou dramatickou účast domácích. Sem tam se mihne místní dres. Po krátkém intermezzu u zítky, po kterém nám Rikky rozdává lupeny, se vrháme do útrob arény. I tam je jaksi pusto, v tuzemském kotli stojí stromeček a pod ním leží jakési balíčky. To asi místní charita věnovala těm nejpotřebnějším z kotle obnošené šactvo a nějaké suchary. Stromeček je velmi vkusně ozdoben žlutými, červenými a modrými ozdobami, což je námi, Sparťany, kvitováno s porozuměním. Děkujeme domácím, že se i díky nim Sparťané cítí i na cizích kluzištích jako doma! Budějovický kotel patří k těm slušněji vychovaným. Nevím, zda jsem nebyl příliš zaujat hrou, že bych nevnímal jejich pokřiky, ale mám za to, že jinde tradiční „pražské kurvy“ a jiné obdobné duchaplné hlášky proti nám  mi do ušního boltce nedorazily. Pokud je tomu tak, pak budějičákům díky za to! Za to ty jejich prskavky v kotli – to je slabé a neoriginální. Proto jsme jim byli nuceni připomenout, co si o tom myslíme: „Slávisti, Slávisti!!!“ skandujeme směrem k domácímu kotli. Psal-li jsem výše o pochybnostech, zda plný dům bude, pak na tomto místě tvrdím, že nakonec skoro byl. Skoro. Ono se to časem nějak sešlo a i domácí kotel je slušně zaplněn. Problém je, že je skoro němý. Je sice slušný, ale jaksi nehlasitý. Buďto je v Budvararýně blbá akustika, nebo za to bédatrávníčkovci prostě neumí vzít!

Za to my! Diriguje nás Schaschek s megafóóónem, má k ruce zdatného pomocníka, a vydráždí naše hrdla do hlasitých trilek, pějících ódy na naše kluky na ledě. Podotýkám, že prostor vyhražený pro hosty je jistě plný. Sláva, co do účasti to není žádná ostuda. Naopak. Kromě busu dorazili odvážlivci i po vlastní ose. Jmenujme tyto solitérní hrdiny alespoň namátkově: Kachnička Kohoutková se svým rozsáhlým příbuzenstvem. Dále např. postarší manželé Hynek s Álou z jedné středočeské malebné vesničky (ano, Spartě se fandí napříč republikou) neváhali opustit rodnou chaloupku, zasypanou sněhem. A mnozí jiní. Ti všichni nešetřili nákladů a nedbaje drahoty na úseku pohonných hmot vydali se až do jihočeské metropole, aby se hlasitě zapojili do dění v našem kotli.

Ale v našem kotli se dějí i jiné pozoruhodné věci. Věděli jste například, že zvuk bubnu přitahuje s magnetickou razancí létající puky? Já to tedy nevěděl, ale po včerejšku bych to nazval „Prvním Hubeňourovým zákonem přitažlivosti“. Muhehe. Teda ono to moc k smíchu není. Hubeňour  stál v první řadě našeho kotle a bubnoval zuřivě do blány, až v zadním bufetu praskaly skleničky. Když tu se halou ozval svist. Ostrý, krátký. Jako když se kometa noří do atmosféry. Z kluziště přifičel puk a zabodl se Hubeňourovi do lebky, kde vytvořil  důlek a „kakaovou skvrnu zvící mexického tolaru“. Zasažený občan ani nekvikl, protože alkohol v něm kolující, působil jako anestetikum. Zato se skácel k zemi. Přítomné dámy se na něj vrhly a polibky se jej pokoušely přivést k vědomí, kterého pozbyl. Efekt „Šípková Růženka“ zafungoval a Hubeňour v doprovodu ochranky byl odveden, mimo amfiteátr odborně sešit a rána mu byla namazána takovým zeleným neřádem. Ani nevím, zda si puk, který mu z lebky vyndali, ponechal co suvenýr. Jisto je, že Hubeňour je vzorem pravého Sparťany: Pro svůj tým cedí i krev.

Další pozoruhodností našeho kotle byly letecké kreace Janishky Provaz Poláčkové, která – maje pocit, že zemská gravitace  pod vlivem požitého lektvaru náhle zmizela – vznesla se do vzduchu, tam setrvala jako motýl na okvětím lilie, zatřepotala nožičkami a tvrdě dopadla mezi sedadla, kde zůstala zaklíněna nějakou chvíli ležet, než jsme pochopili, že jí musíme pomoci na nohy. Mezitím nad ní její kamarádka divoce tančí, vyvolávaje svůj tým. Janishka pak, nedbaje osobního nepohodlí a třeštících kostí v těle, ještě dlouho spílala náhle pozbylé zemské přitažlivosti.

Na ledě přitom zuří bitva jako za starých časů, první třetina je nahoru-dolů. My jsme bohužel furt vylučovaní. Je zajímavé, jak si ti pruhovaní lumpíci všímají našich údajných faulů, zatímco častých seker a ještě častějších hákování toho Kotalíka, toho Prospala a těch dalších zbylých, co se v červených dresech dostali na led, si vůbec nevšímají. A tak se stalo, že my měli už tři vyloučené po dvou minutách, když přišla naše první přesilovka. Vtipné, že? Početní výhoda nebyla využita. Další zjevný faul domácího při poskytnuté  naší výhodě (Šír na to koukal z metru!) se toleruje, protože to by se pánové z NHL mohli urazit, že? Tak jsme nehráli 3 na 5, ale jen 4 na 5. Bez efektu. Nějak nám ty přesilovky nejdou. Bédatrávníčkovci naopak jednu z pěti přesilovek využili. Na druhou stranu dostali v početní výhodě góla, když si Hovorka udělal srandu z té jejich „zámořské obrany“.  Já vidím jako velkou škodu, že na toho jejich děravého Kováře šlo tak málo střel. Po první třetině ohlásil místní hlasatel 4 Kovářovy zásahy a to jsme už vedli 1:2. Chlap je zjevně děravej, tak proč se na něj nestřílí jako u Verdunu? Např. Petr Tenkrát měl šanci jak víno, mohl dát na 1:3 a co udělal  místo střely na bránu? No nevystřelil, no. Ale Brošák, Hovorka a Přibyl se nemýlili a přestože domácí byli střelecky a herně určitě aktivnější, měli více ze hry, věčně se hrálo v našem obranném pásmu, zkusili i  závěrečnou power-play (když před tím „předvedl“ Bahenský, jak se dá brnkat na nervy Sparťanů), tři body vezeme my. A to je to hlavní. I když – střílet, střílet, střílet! Bože!

Rád bych vám tady napsal, jaká byla radostná cesta domů a jak jsme si to v autobuse užívali, ale bohužel to napsat nemůžu. Účastníci zájezdu vědí své a věřím, že si to zatím ponechají pro sebe, resp. že to nechají na Rikkim.  Vám, laskavým čtenářům, jen vzkazuji, že se nemusíte bát, že bychom udělali něco, za co by se Sparta nebo její fanoušci museli stydět, fakt.  Jen s jistou nostalgií vzpomínám na doby, kdy se na výjezdy jezdilo Karosou pana Jahody… Pamatujete se také?

autor: Martin87

foto: Martin87

NÁZOR FANOUŠKA NEMUSÍ BÝT TOTOŽNÝ S POSTOJEM REDAKCE SPARTA HOCKEY SUPPORTERS. 

Pokud chcete k novince přidat komentář, odsouhlaste prosím sociální pluginy v rámci nastavení souborů cookies. Komentáře využívají plugin Facebook.com.