Sparta Hockey Supporters - Stránky fanoušků hokejové Sparty

Ráno jsem vstal svěží a příjemně odpočinut. Bylo lehce po poledni,  do ložnice  vanul oknem čerstvý vítr a na polštáři mi tančily tající vločky  něžného sněhu, který, uraziv mnohakilometrovou cestu z Nebe, končil svůj život na peří, vsakujíc se do povijanu, jež prachová pírka objímal…  Oblékaje župan a míře do koupelny, viděl jsem již proudy horké vody, jak omývají – v pěně pánského sprchového gelu – mé zpustlé tělo a připravují jej na dnešní den… Z kuchyně voní káva, horká jako peklo a sladká jako polibek; vůně ta se mísí s éterem čerstvých rohlíků a másla, jež prostý rolník stloukl na svazích alpských velikánů a kapitalistický překupník prodal v našem konzumu… A já – celý v bílém – přicházím do kuchyně a rty mé rozechvěle šepotají slova klasikova: „Jezme a pijme! Dejte sem krmi! Tučný sýr, zvěřinu, ptáky, jehňata, vše co se líhne živé a vše, co se líhne z vejce! Dejte sem vše, co zraje jedlého, vše co je oploutveno a všechny druhy plžů, kteří se pojídají ve vyspělých zemích. Dejte to sem, je večer, Země se otočila a tu bývá obyčej jísti!“.

Prosímvás, nebojte se, nezbláznil jsem se a rozhodně vás zde nehodlám přesvědčovat, že jsem bůhvíjaký romantik. Ale přeci zde jen tak nenapíšu, že jsem se v poledne probral z ožralosti a musel jsem si hned dát vyprošťováka,  ve sprše jsem se málem utopil, a snídal jsem 2 dny starej chleba se škvarkama, že? Co byste si tak o  mě asi mysleli...? A propos – tím klasikem je Vl. Vančura (Rozmarné léto).

Na dnešek jsem se moc těšil. Pracovat nemusím a v pozdním odpoledni mě čeká zábava: Potkám se s přáteli, se kterými jsem se dílem neviděl 5 dní, dílem 2 dny a dílem od včerejška. Uvidíme hru, která se již více jak 130 let zove ledním hokejem. Přijedou leadeři až z Ostravy, černého to kraje, kde lidé mluví jazykem, kterému my nerozumíme a místo škvarků snídají brikety sypané vysokopecní struskou.

Než jsem se ale v onen šestý den v týdnu večer vylil jako zvíře, dal jsem si v onom sobotním jitru se dvěma přáteli rande v Malé hale a shlédli jsme celý trénink áčka.

Mluvili jsme (velmi krátce) s Jirkou Vykoukalem a pár slov padlo i s kapitánem a s Philippem, ale déle jsme mluvili s Tomášem Kůrkou po jeho cestě zpět tunelem do kabin v TESLE.  Bylo to o něčem jiném, než jsou ofiko prohlášení na webu, RedsTV, v novinách, na kostce… Tomu chlapovi to evidentně jedno není, v jakém je on a tým - jako celek - srabu.

Měl bych takový návrh – tréninky jsou veřejné, tak se běžte i vy, co toto čtete, na nějaký trénink podívat. Uvidíte sami, jak se naši hráči připravují. Kecá se o tom bezvadně, ale je třeba to nejprve vidět. A když se podívat – tak proč ne hromadně?  Navrhoval to dnes na hokeji můj parťák z gauče  a myslím si, že to může mít racionální jádro. Hele, je mi úplně jasný (sám jsem to tu už psal), že na tréninku je to jiný než „na ostro“,  ale chcete-li hráče podporovat, ne je jen kritizovat, zkusme to „masově“ na tréninku. Ta Malá hala je optimální, i pár fandů tam bude slyšet. A diváci i rozumí komunikaci mezi trenéry a hráči. Hořák docela mluví nahlas, Rulda tak moc ne, ten se věnuje spíš individuálně potřebným hráčům (mohu-li usuzovat z těch pouhých 2 tréninků, které jsem v posledních 14 dnech viděl). Nalejvání do makovic je na tréninku dost. Nácviků standardek jakbysmet.  V sobotu jsem sice měl pocit, že pohyb hráčů nebyl nejrychlejší, ale rozumím tomu, že 13 hodin před tím – v Liberci – prý, podle očitých svědků, hráli tvrdě a do těla. O.K.  Trénink – toť  podoba Sparty z časů, kdy se nám dařilo a soupeře jsme přehrávali.  Zvláštní podívaná pro toho, kdo sleduje „ostré“ zápasy… Nebýt toho pekelnýho mrazu v Malé hale, snad bych chvílemi i slzel dojetím – to by mi pak kámoši ale museli rvát kroupy od bulev.

Stojím tak za manťákem a slyším ten pravidelný rytmus puků, bouchajících do hrazení. Myslím na to, že dnes, v sobotu, uplynul právě měsíc a jeden den, co máme nové trenéry:  Přemýšlím, co měsíc dal, co vzal.

Radim Rulík 27.10. na ofiko webu Sparty prohlásil: „Snažím se do hráčů dostat agresivní hokej do brány. Jednoduchý, přímočarý, plný obětování pro mužstvo.“. Téhož dne, tamtéž, ale v jiném článku,  pak M. Hořava informoval čtenáře: „Říkali jsme klukům, že bychom jim rádi přispěli společně s nimi, aby měli opět chuť do hokeje. Aby z něj měli radost a do haly chodili rádi a ne jako do práce. Protože když se nedaří, tak to tak občas bývá.“.

Na kolik procent vyšly novým trenérům jejich záměry? Na trénincích nepochybuji o tom, že se úspěšnost měří téměř na 100%. Kluci je poslouchají, taktické pokyny plní, hrají tak, jak bychom očekávali. Na ostrých zápasech to ale prostě nefunguje – popisovat to nemá cenu, viděli jste to dnes, viděli jste to v úterý, před 14 dny, před 3 týdny. Stejné scény. Nedávno musel Radim prohlásit i tuto větičku: „V extraligových statistikách nejproduktivnějších hráčů nemáme v první padesátce jediného hráče.“.  Je to trapné, ale je to tak. Na ostrých zápasech Sparta hokej nehraje. Takže zde zůstává mise nových trenérů nesplněna. Když čtete tyto věty, samozřejmě už víte, že jsme s Vítkovicema rupli 1:4.  Noví kouči vedli manšaft, s dneškem, do 11 zápasů, ze kterých jsme urvali „celých“ 6 bodů při skóre  16:30! Čili 9 zápasů bez jednoho jediného bodu. Čili 27 ztracených bodů. Bez administrativní náhrady (Šulc neprovedl klasickou kontumaci KLA, PLZ a MB). Bez Šulc-show bychom byli stále v tabulce 13. To jsou údaje, ze kterých nemůže mít radost nikdo, trenéři nejmíň. Aby bylo jasno – neobouvám se tu do trenérů! Myslím, že duševně rozmrdanou Spartu by nedalo do kupy asi 100 nových českých trenérů. Možná by uspěl Viktor Tichonov, blahé paměti.

Abych se vrátil k onomu romantickému úvodu mého článku: Vstal jsem z postele, udělal jsem ze sebe civilizovaného člověka, zejména jsem se čerstvě oholil,  a odpoledne dorazil do TESLA Arény.

Na místě samém jsem požil něco mrtvých zvířat, vypil něco řídkého piva, vykouřil obligátní doutník  na mrazu s přáteli (po zápase), zanadával si na drahotu, na politické poměry  v zemích subsaharské Afriky, na globální oteplování. Debatoval jsem o krásných ženách, které jsou – želbohu – manželkami či přítelkyněmi mých kamarádů a dnešního mrazivého večera doprovodily své protějšky do TESLA Arény.  Přetřásal jsem s přáteli výkruty počasí, jak je to v konverzacích běžné netoliko ve Spojeném království Velké Britanie a Severního Irska. Uvažoval jsem nahlas o tom, že letos bych si místo tradičního vánočního kapra dal na štědrovečerní stůl chutně připravené srnčí řezy v pomerančové omáčce, se snítkami máty jako ozdobou.

Asi vám tu něco chybí. Ano, pokud máte dojem, že předmětem debat nebyl (před začátkem zápasu) hokej, pak se nemýlíte. Lední hokej v našich dobách a v našem týmu nepřináší radost.  Bolí a trápí. A tak, když dorazím do arény, nezačne ten, s kým se tam potkám, o hokeji, ale právě např. o tom počasí. Svinský čas. Jak venku na ulici, tak pro nás, Sparťany.

Na hokej ale nakonec došlo – začala první třetina a já viděl běžné výjevy, na které jsem si nechtěně už zvykl. Ano, zvykl. Snad jen – zarazila mne přítomnost Filipa Novotného v brance. No, zarazila… Všechny ELH zápasy letos odchytal Pepis, s výjimkou toho prvního v Boleslavi. Tu šňůru po sobě jdoucích zápasů bez oddechu by nevydržel ani Pámbů. V jiných týmech se také pravidelně střídají brankáři. Tu jsem si počal bručet pod neexistující vousy: V dobách straček se naši hráči „náhle vzedmou“ když hrajeme bez brankáře – ve třetí třetině na konci. Že by podvědomě, mimoděk, nevědomky cítili, že když je klec prázdná, je třeba hrát jinak, než dosud – jednodušeji? Že by toto mohlo fungovat, když je v bráně méně zkušený gólman – že by se hráči jako snažili hrát tak, aby brána byla co nejméně ohrožována? Možná jsem mimo, ale toto mi skutečně blesklo hlavou. Filip má ale smůlu v tom, se dostane do brány ne v dobách, kdy se týmu daří, kdy je v pohodě, ale právě v dobách sraček, kdy mu zpravidla nepomůže nikdo ze spoluhráčů. Leda tak k inkasování.  Na druhou stranu – vzpomeňme si, za jakých okolností se rozzářila hvězda Sedláčka, Štěpánka, Kováře apod. Když bylo mužstvo nebo „brankářská jednička“ v kelu. Problémem Filipa je také trochu to, že mu puky dost vypadávají nebo je rovnou vyráží – před sebe.  Před prvním inkasovaným gólem měl 3x superštěstí – po závaru nebo akcích soupeře byl na zemi,  soupeř měl zcela odkrytou klec a vlastní blbostí neskóroval. I odraz puku od Gulašiho šel jen kousek vedle prázdné brány. První inkasovaná branka – stejný scénář: Brankář na zemi, pohodová střela z druhé vlny. Kde v tu dobu byla obrana? Kde byla obrana při předchozích  akcích u naší brány, co už tehdy smrděly gólem?

Druhá branka – jasná chyba Filipa: Huna nevyslal žádnou prudkou, nechytatelnou střelu, spíše motýla – prošla mezi betony jako nůž máslem – ale ne pomaloučku (jako Pepisovi ten „jeho“ šourající gól v Liberci), nýbrž pěkně zostra .

Třetí gól – nad rameno brankáře od zcela volného soupeře. Vítkovice jednak nemají od doktora zakázáno střílet, jednak v rámci útoku vždy někdo oxiduje před naší bránou, cloní, otravuje, střílí. To my – nejdeme před branku ani v rámci přesilovky 5 na 3. Mimochodem – ta byla dnes „vo fous“ lepší, než při tom veselém zápasu v TESLE, kde si to báječně 4x až 5x dávali dvě naše postavy mezi sebou za bránou… ke gólu ale stejně nevedla.

Našim hráčům nelze upřít snahu se odrazit ode dna. Vítkovice jsou zřejmý leader . My jsme ve sračkách a nasadili jsme brankářskou dvojku. Vítkovice přesto skórovaly „až“ ve 23. minutě! To zase není tak úplně špatné konstatování. Být dole a přitom docela dlouho vzdorovat leaderovi… To určité pozitivum je.

Máme mizernou produktivitu. Ale pozor – máme také neuvěřitelnou smůlu – kolik tyček jsme už za poslední zápasy nastřelili! Puky se k nám neodráží v příhodnou chvíli. A když už se nadechujeme – příjdou svině rozhodčí (to, co jsem slyšel o Liberci mluví za vše, a dneska ten Hodek – za to, co dnes předvedl zejména v posledních 15 vteřinách 1. třetiny, by měl dostat rakovinu do čuráka!). Štěstí  nám opravdu chybí. Pozor – to nebrečím na „X-factor“, štěstí přeje připraveným, ale … štěstí prostě chybí.

Já ale nejsem v tuto chvíli schopen se už zlobit. Otupěl jsem. Vytočenej do bezvědomí jsem byl tak před 3-4 zápasy. Na mizérii jsem si už jaksi zvykl a dělám si z ní bžundu. Jinak bych musel zešílet.  Třetí třetinu jsme dneska např. už i vtipkovali – na svůj účet.

Jak na cestu ven z krize? Mančaftu by možná pomohla něco jako manželská poradna. Psychoanalýza. Buď ta ve stylu Sigmunda Freuda individuálně nebo ta kolektivní v hospodě (vylejt si mozek surovou kořalkou). Od věci by nemusel být ani večírek ve stylu našich reprezentačních fotbalistů, co předvedli před nějakým tím časem, pamatujete? Ale aby se to týkalo všech, ne jen vybraných jedinců… Zkrátka dát jim řáckou pauzu.

Solná jeskyně, thajské masáže, paraglajding, zabíjačka u družstevního vepřína, tenis, relax, vole, prostě relax…

Vzhledem k tomu, že my máme odehráno už 27 zápasů, ale Plzeň a týmy na 7. až 10. místě tabulky jen 25 zápasů,  a my hrajeme tak jak hrajeme, nám veselo být nemůže.

Na jeden, dva  zápasy povolat juniory a Berouňáky (no tak rupnou o moc gólů, no a co, my stejně teď furt prohráváme…) a áčko ať si dá pauzu od hry. Doslova a do písmene. Blbej nápad? Třeba. Ale napadá vás něco lepšího?

Mě ne – výměnu trenérů jsme už zažili, výměny hráčů asi moc zajímavé nebudou, tak už tak leda vyhodit toho Břízu.

Napadlo to Fíka27 a on, s celou svou rodinou, nakreslil i transparent „My se změn nebojíme. A co vy?“ Se stylizovanou břízou připravenou k porážce motorovou pilou.

A tento transparent byl dnes vyvěšen na začátku 3. třetiny a nasnímán i na kostku v hale. Generální manažer je totiž skutečně na odstřel. Jsem zvědav na jeho životnost. Už vidím akcionáře a sponzory, jak si radostně ponechávají  v čele výkonného managementu člověka, kterému se psychicky rozpadl kádr na prvočinitele,  stál při uzavírání současných kontraktů s hráči (před snížením platů),  aktivně působil při vyhazovu Holáně s Volkem, stál při angažování Hlinky a Hlaváče a jejich následném odchodu spolu s Ručinským, poslal pryč Podlešáka s opcí pro Budějovice, a tak dále a tak podobně. Zajímavé je sledovat osudy těchto osob po jejich odchodu ze Sparty v jejich „mateřském“ klubu (H+H), resp. v jejich nových klubech.

 (pozn.: Transparent od Fíka27 a jeho rodiny)

Nebo zase vyhodit trenéry – ale to už by byl černý humor a ze strany představenstva podepsání rozsudku zmaru a zesměšnění sebe sama.

Karlovy Vary nás čekají v úterý. Pamatuji si loni na slavný výlet do KV Arény, jasné vítězství nad tehdy tragicky hrajícím mistrem, následná parádní debata s hráči venku před halou.

Nikdy nevkročíš do stejné řeky. Já bych si moc přál v úterý popření tohoto pravidla.

Autor: Martin87

Foto: Martin87

Pokud chcete k novince přidat komentář, odsouhlaste prosím sociální pluginy v rámci nastavení souborů cookies. Komentáře využívají plugin Facebook.com.