Sparta Hockey Supporters - Stránky fanoušků hokejové Sparty

Jsem už starej chlap a pomalu odstříhávám metr do starobního důchodu. Píšu to proto, že při své starobě si už ani nepamatuji, kdy jsme naposledy vyhráli v Liberci. A to jsem, přátelé, tak poctivý, že jsem za posledních asi tak 6 let nevynechal ani jeden zájezd pod Ještěd.

Je 28. říjen 2011, republika má svátek, všude po Praze je klid a mír, tramvaje jezdí s vlaječkami na čumáku a fagle vlaje i na Smíchovském nádraží, před jehož branami stojí náš autobus. Fanoušci železné hokejové Sparty a jiní příznivci jedou tímto busem právě do Liberce. Málo nás není, účast relativně hojná a nálada optimistická, bojovná. Vozidlo se zaplní. Tak to teda teď zlomíme, přivezeme 3 body.

Odjezd je stanoven na pravé poledne. Pár minut před vypršením termínu – jsa uřícen, znaven a naštván z intervalů MHD – vpadávám na stanoviště, ale nejsem, kupodivu, poslední. Ještě 30 minut čekáme na Kaštana s jeho dívkou, kteří tak oslavovali vzájemnou láskou státní svátek, že je zde obava, zda vůbec dorazí. Takže kouříme a pijeme pívo a míchané drinky „barmana Pepína“ před autobusem, kde též chtivě nasloucháme slušnému a spisovnému slovnímu projevu tety Kateřiny (Ptáčková). Dívka ta se vsadila, že po celou cestu do Koberce bude mluvit pouze v duchu literatury 19. století, tj. odpustí si slovíčka, za která by Neruda, Palacký, Guth-Jarkovský a v neposlední řadě Božena Němcová jen s výrazem neúcty povytáhli obočí. Za tímto účelem třímá v rukách „Slovník spisovné češtiny“ v jednosvazkovém vydání z roku 1978, do kterého často nahlédne, aby z této studnice poznání načerpala slůvka, která jí dosud zůstala utajena, avšak která se od této chvíle stanou neodmyslitelnou součástí jejího verbálního projevu. Teta Kateřina je krásná nejen fyzicky, když – obohacena o nové poznání mateřského jazyka českého – působí jako bohyně Athéna před ztečí: Oči jí planou, jazyk kmitá a je velmi roztomilá.

Ve 13,30 hod. přijíždí taxík s Kaštanem a Janou. Hrrrr do busu, vajgly létají do přilehlé džungle a už se jede. V Koberci jsme hnedle, v putyce naproti aréně čepují pravý 12% Budvar za 32,- (v hale slabou desítku za 35,-) a tak téměř hodinové čekání na začátek zápasu není problém.

Hvizd, úvodní buly a už to bere obrátky. Sparta na Tygry doslova vlétla, útok střídá útok. Sparťanský kotel je narvaný, odhaduji, že je v něm vměstnáno na 80 rudých duší. Za mnou sedí tři starobní penzistky, babky kolem 70 let a fandí. Tímto bych se jim chtěl omluvit, protože jsem je původně považoval za místní omladinu, která si přišla dát svůj větrník a rakvičku se šlehačkou do haly. Babky ale fandí Spartě, a to dosti hlasitě. Šálí mne zrak i sluch…?  Otáčím se na ně, když tu jedna z nich pronese: „Hele, Tonka…“. Instinktivně se podívám tam, kam ta milá dáma ukazuje a co nevidím? Tomáš Rachůnek operuje na ledě, dává puk Alexi Fosterovi, ten pálí a… sněhulák v liberecké bráně se chvěje zlostí, páč byl prostřelen. 0:1! A to byl, prosím, čas 2,33!

Hurá! Náš kotel víří, plácám se rukama s okolostojícími kamarády a neopomenu si plácnout ani s oněmi starými dámami.  Z ampliónu řve ten libereckej přiteplenej negramota svým nezaměnitelným ubrečeným hlasem, že tedy Sparta dala góla.

Hraje se oboustranně koukatelný hokej. Zdá se, že Sparta má chuť se v Sudetech ukázat. A mohlo to být ještě veselejší, protože se v čase 8,26 dostal před domácí branku náš Peter Jánský, vystřelil, zvedl ruce nad hlavu a s ním i další dva naši hráči. Gól! Náš sektor zase bouří, ale jenom chvilku, protože sudí ukazuje, že bude telefonovat. Stojíme na úplně opačné straně kluziště, vystřelení puku jsme na tu dálku viděli, snad že i zapadl do branky, ale … v čem je tedy problém? Signálem pro naše veselí byly právě ty zdvižené Jánského ruce. Kotel řve „My chceme gól!“. Porada u videa je dlouhá, na kostce vidíme zadumaného videorozhodčího jak šmejdí po obrazovce. Hlavní si u časoměřičů osušuje vlhkou lebku. Pak dostane pokyn, skáče na led a…………. rozpažuje. Gólu nebylo dosaženo. Hmmm. Zklamání u nás, bouře ovací ve zbytkové hale. A bylo hůř. Nedáš, dostaneš. Ten zlosyn Nedvěd se u manťáku v našem obranném pásmu dostal k puku, poslal jej k Bartovičovi, který stál mezi kruhy. Úplně sám. Kolem něj nikdo. Asi se začal té samoty bát, proto vystřelil a Pepis kapituloval – toho odpoledne poprvé, bohužel ne naposledy. Jeho gesto zmaru bylo výmluvné. 1:1, čas 9,06. Do konce prvního poločasu zbývalo dosti času, navíc v krátkém sledu po sobě byli vyloučeni domácí Vak s Vantuchem – Sparta si však nabízené šance nepovšimla a nechala si ji proplynout mezi prsty.

Je to pořád to samé: Schválně se podívejte na tabulku. Máme jednu z nejlepších obran v lize, ano, je to tak. Jsme jedním z týmů, které obdržely nejméně branek. Dost gólů i dáváme a dělí se o to celý tým. Nemáme – jako v některých jiných týmech – vyložené střelce, na kterých to celé stojí a leží.

Ale ty přesilovky… To je ubohost sama, černá mazutová skvrna na jinak relativně čistém sparťanském kabátě. Trenéru Jandačovi se zjevně nedaří přesvědčit své ovečky, aby se pokoušeli při přesilovce všechno, slovy VŠECHNO, cpát do brány. Při přesilovce stojíme, nevíříme, soupeře nemotáme, furt jenom přihrávky, přihrávky a to tak dlouho, až do některé z nich soupeř prostě šáhne a zase je vše v kýblu. Nestřílíme. Proč je Jandač, který tým jinak neuvěřitelně oproti minulým sezónám povznesl a má za to můj obdiv, tak neúspěšný právě v této disciplíně? Proč staví stále na stejných lidech, kteří to hrají stále stejně? To by nám měl kouč vysvětlit. Divím se, že se o to ještě nepokusil sám na ofiko webu nebo že ho nevyzpovídal v tomto smyslu někdo z těch, kdo na něj píší. Mě by to teda zajímalo velenáramně. A nebudu jistě sám. Vždyť je to peklo – dívat se, jak jsme trapní i při hře 5 na 3. Čte-li tyto řádky někdo, kdo má možnost zařídit, aby se Josef  Jandač s námi podělil o odpověď, proč přesilovky tak mastíme, vyzývám jej, aby tak učinil! A jako nášup nechť se s námi kouč podělí o své představy v nasazování brankářů. Pepis je sice vynikající, i díky němu jsme tam, kde jsme (Bůh mu žehnej!), ale Liberec odkryl, že pod povrchem cosi kvasí…

Ale zpátky k přesilovkám - v Liberci to bylo přeci jen trochu jinak. Tady se tým při některých přesilovkách snažil, docela tak, jak by to snad i mělo být. Jenže to k ničemu nevedlo. Liberec dobře bránil a měl i štěstí. Avšak pozor: Zde je ta výjimka potvrzující pravidlo: V čase 28,36 byl vyloučen Jonák za hrubost, hned za chvilku (29,37) se poroučel na trestnou za zdržování hry Výtisk a… v čase 30,44 stál na konci přesilovkové akce na ose Tenkrát – Ton jeden z obránců: Michal Sersen! 1:2. Ta rána byla parádní a Pičus se po ní jenom ohlédl. Stejné to bylo za pár minut (35,59), když Pacovský vyslal do samostatného úniku Petra Tona. Ten předvedl, že když nevymýšlí „novinky“ za situace, kdy za sebou nechá celou ztuhlou obranu, nedá šanci žádnému brankáři, natožpak Pičusovi. 1: 3. Naše radost – bohužel - neměla dlouhého trvání, protože zase zaúřadoval ten Nevěd, který dal příležitost exkladenskému Trončinskému. Onen mladík vyškolil Pepise a ten podruhé lovil. Radost nám sice ve třetí třetině zvýšil Adam Lapšanský (45,45 – a 2:4), ale pak už přišlo šest a půl minuty hrůzy, děsu a totálního kolapsu.

Načal to Bartoňák po přihrávce Nedvěda. Ano, Nedvěda. Všímáte si, jak to tomu veteránovi šlape? 48,03 a 3:4. O.K., prosím, může se stát. Tajně jsme doufali, že další gól Koberec už nepřidá, leč jak jsme se mýlili, nám už v čase 53,03 ukázal Derner, který – vyrovnal! Naše hra šla dolů, najednou nešlo nic a to potrestal Nedvěd, který v čase 54,42 poprvé za odpoledne dostal Tygry do vedení – 5:4. Za šest a půl minuty jsme podělali celý zápas! V Plzni dva dny před tím chyběly do konce závěrečné třetiny něco málo přes dvě minuty a také jsme tam přišli o plný počet bodů. Jenže tam jsme urvali aspoň výhru na nájezdy, kdežto ze Sudet jsme odjeli naprosto s prázdnou. Takový kolaps! Je to ostudné a hráči by se, spolu s Jandačem, měli zamyslet, čím to je, že se něco takového vůbec může stát. Pozoruji ten paradox už dlouho: V minulých sezónách jsme sice hráli naprostou tužku, ale třetí třetiny byly zpravidla naše. Letos hrajeme koukatelný hokej, máme i úspěchy – hlavně venku – ale třetí třetiny teď vypadají, že hráčům buď dojdou síly (viz derby se Sláfyjí), nebo se na to vykašlou. Čím to asi je? Nebo se mýlím? Co si o tom myslíte vy, čtenáři?

Jo, a doporučil bych panu Břízovi, aby se vahou své funkce zasadil o to, aby pan Richard Žemlička přestal dělat blbce ze Sparty. Ať si jej dělá ze sebe, veřejně či neveřejně, to je jeho věc. Ale ať z toho, proboha, vynechá Spartu jako tým. Zostuzuje tím i nás, fanoušky. Jeho slova: „Chtěl bych poblahopřát soupeři, že to nezabalil za nepříznivého stavu“ jsou pro mne vrcholem trapnosti a demonstrací vlastní trenérské bezradnosti a netaktu. A to volím mírná slova! To nemluvil jen za sebe, to mluvil za Spartu jako celek. Pan Žemlička to jednoznačně přehnal.

Body tedy žádné, obrovské zklamání z prázdné mošny. Ale musím uznat, že hra jako celek byla z těch lepších, které jsem viděl, samozřejmě s výjimkou oné kritické šestiapůlminutovky. Závěr zápasu vyzněl jednoznačně pro nás, soupeře jsme silně tlačili, i power-play zkusili, táhli se za vyrovnáním a za prodloužením, ale holt – Liberec byl v aufru a na koni. Udržel to.

Tak jsme aspoň po zápase šli tradičně k hráčskému autobusu, abychom jaksi ukázali, že s týmem jsme. I když se zápas projede. Myslím, že to tak má a musí být. Je to sport. Kolaps v závěru omlouvat nebudu, stál nás body, ale herní projev se mi vcelku líbí.

Líbila se mi i účast sparťanských fanoušků. Bylo nás dost, v takovém počtu snad poprvé po Pardubicích. Zklamání sice bylo znát na atmosféře v buse cestou domů, ale chci věřit, že oni účastníci pojednou i příště. A snad pojedou i jiní, co v Liberci nebyli. Venku se na ten náš hokej fakt dá koukat!

Hoši, v neděli máte možnost naflákat ňáký fíky Polokobylám, tak ať se radujeme aspoň doma!

Autor: Martin87

Ilustrační foto: Kasnarka 

Pokud chcete k novince přidat komentář, odsouhlaste prosím sociální pluginy v rámci nastavení souborů cookies. Komentáře využívají plugin Facebook.com.