Sparta Hockey Supporters - Stránky fanoušků hokejové Sparty

Annonce na tomto serveru spojovala poslední hokejový zápas kalendářního roku 2011, hraný v městě nesoucímu kdysi jméno „prvního dělnického presidenta“ (dále jen „Gottwaldov“), s možností popřát našim rudým bojovníkům vše nejlepší do Nového roku a zároveň si udělat předsilvestrovskou oslavu. Také věříte, že některá přání se plní nejen o Vánocích?

Ježíšek nám nadělil výhru nad Karlovými Vary a Paštikáři z Gottwaldova se tedy měli na co těšit. Bodovat naplno v tom nesympatickém městě je jaksi naší povinností: My zkrátka Paštiky rádi nemáme, a to zejména pro jejich zákeřnosti, simulace a brečení. Balaštíka sice vzal čert, ale stále tam zůstalo pár figur, které stojí za to potrápit v boji. Vychutnat si Lešku, Köhlera, Hamrlíka nebo Linharta je osvěžující a neokouká se to snad nikdy. Není ani možné zapomenout na scénky domácích z „rekordního“ (co do počtu udělených trestných minut) utkání před dvěma lety a je třeba jim znovu a znovu připomínat, že toto se stalo jednou jedinkrát a už se to nikdy nemůže a ani nebude opakovat! Máme další motivaci, protože za nás nyní hrají Ivan a Tomáš Rachůnkovi a Jirka Kučný a o jejich vztahu k Beranům, Ševcům, Pneumatikářům, Paštikářům, Okenářům, PSG a já nevím jak se jejich bývalý tým ještě jmenoval, netřeba mluvit. Ale teď jsou naši a hotovo.

Takže jsme vypravili autobus a do města „dělnických tradic“ se jelo fandit hromadně. Jaký to rozdíl oproti prvnímu letošnímu zápasu, kdy nás na Stadión Luďka Čajky dorazilo jen 6 chlapů a jeden kluk! A teď? Jak spočítal Graci, „sešla se nás v Gottwaldově velmi početná skupina (62 fandících + pár němých)“. Příjemné, že?

Výprava na jihovýchod však byla hned zpočátku obtěžkána incidentem: Pan Skácel se toulal po Praze, my na něj čekali dlouhé minuty a když konečně (orosen, schvácen a s naběhlou žílou na čele) dorazil, byl tady takovej skluz, že se muselo jet na jeden zápřah: Bez přestávek na kouření, pití, čůrání či líbání druhů či družek. Všechny tyto aktivity se proto odehrávaly přímo v autobuse a byly komentovány více či méně vtipnými hláškami, jež zhusta nepřiléhaly. Řidič Ivánek zarputile šlapal na plyn, zastavovat odmítal, volaje, že počasí a stav dálnice D1 toho nedovoluje. Nebýt toho, že se asi 3x samy od sebe otevřely přední dveře, nepoznali bychom dobrodiní odpočívadel. Šofér však jen použil hrubou sílu a tou se mu podařilo vtisknout svou vůli neposlušným dveřím: Lámaje jejich odpor, osadil je na své místo, aniž by dovolil opustit přepravní prostor nám, cestujícím. Nepřesvědčily jej ani naše vyděšené tváře, ze kterých čišela touha po čerstvém vzduchu. Jen díky sveřeposti řidiče a vemlouvavým pokynům pana Josefa Pospíšila, který svými kilogramy bránil svévolnému opuštění autobusu úplně komukoliv, jsme do Paštikova přijeli celých 65 minut před začátkem utkání. Atmosféra však přesto byla ryze předsilvestrovská, a to i díky tetě Kateřině, která hopkala uličkou mezi sedadly, s úsměvem nabízeje tu cukroví, tu slané pokroutky. Pekla sama. Umí to. Je skvělá! Co bylo prolito hrdlem, také stálo lahodou za to. Zejména Destroyova „vhíski“ byla znamenitého ročníku. To vše prokládáno opakovaným bojovým pokřikem, o kterém na Moravě říkají, že tak „hlučí namistrovaní Pražáci“. Tak jsme první, no a co?

Parkoviště pod stadiónem. Plíce se dmou pýchou nad tím, že „už jsme tady, přijeli jsme z Prahy“, hltavě ssají nikotin, dehet, radioaktivní fosfor a jiné produkty spalování tabáku. Blízké křoví je svědkem blažených výrazů několika pánů. Graci vytahuje barevné světlice, které namistrovaně zapaluje a jejich rudá záře osvětluje nejen naši skupinu, ale i tlupy domácích fandů, které se bázlivě plíží po přilehlém chodníku. Jelikož nás není jen pět a půl, neodvažují se nás napadat. Triumfální pochod k zimáku není rušen. Tam Destroy rozdává lístky, podstupujeme důkladnou šacovací kontrolu (halapartny, řemdichy, sudlice a útočné samonabíjecí pušky AK-47 Kalašnikov jsou ihned odebírány a sekuriťáci nás zdvořile poučují, kde se o ně můžeme po zápase přihlásit) a vstupujeme do útrob stadiónu. Hned vlevo je stánek, kde jsme zvyklí si kupovat chleba s tlačenkou a cibulí. Kapitalismus gottwaldovského ražení nám však přichystal těžký šok: 50 minut před začátkem zápasu je stánek na tomto úseku zcela vyjeden, zeje prázdnotou a dodávky se až do konce mače nepodařilo obnovit. Tlačenka není a nebude. Zrada. K dispozici je jen párek v rohlíku. Na ten pečem. Ten mají všude, ale tláču lze voblíznout jen tady. Zase jedno dogma, které padlo.

Kotel se pomalu plní. Je zjevné, že budeme tomu domácímu naproti důstojným soupeřem. Do začátku zbývá půl hodiny a protější oba rohy a „za bránou“ jsou zcela osypány žlutomodrými. Holt přijela Sparta a místní už se klepou. Tedy zatím jen touhou nám to natřít. Divná věc: Žádné sprosté invektivy k nám.

Pan Gatar se chápe paliček a tluče do bubnu až blána zběsile vibruje, hrozí deflorací a vydává luzné tóny. S jeho zvukovou podporou dáváme hlášky, aby si ti místní nemysleli, že jsme ňáký vořezávátka.

Nachází čas, kdy do ringu mají vjet rozhodčí. Kdopak to asi bude? Na podzim pískal mj. Polák, a to tak hrozně, že si vysloužil spravedlivou verbální kritiku pana Josefa Pospíšila, který mu tehdy lál do tunelu, doprovázeje svá – jistě oprávněná – tvrzení šermováním pěstí. Polák na něj vyplázl jazyk. Jak malej Jarda. A už je to tady. Na led doklopýtali Hribík se Šírem. Člověk si holt nevybere. Je dopředu jasné, že zase budeme vylučováni více my, než Paštiky. A taky že jo. Za první dvě třetiny je ten poměr úplně jasný – 1:3. Tak je třeba hned na začátek dát jasně najevo rozhodčím, že jejich záměr máme prokouknutý a že víme, jak to dopadne. Hribík za našeho skandování sólově projíždí sem a tam u našeho plexi a vyhýbá se paňácovi na bruslích, co má beraní hlavu (maskot domácích). Mezitím 6875 domácích diváků vítá ty své. Zbytek co do počtu 6949 jsme my.

A už je to tady! Na led vjíždí hrdá Sparta a pro změnu zase radostně ryčíme my. Kdyby nás bylo tolik, co místních, zimák by spadl – tak mocně vítáme naše miláčky.

Zápas začíná. Hraje se v poměrně velkém tempu. Máme prima výhled, Horčička se plazí ve svém prostoru a špulí na nás zadek. Uvidíme tedy každý pohyb puku za brankovou čárou. Náš buben víří a teta Kateřina vykřikuje své pravdy do prostoru. My se jí chytáme, protože má vesměs recht. Například kritizuje, že rozhodčí poslal na trestnou Troye Milama za nedovolené bránění. Paštiky však nedokáží s přesilovkou kloudně naložit. Ubránili jsme se. A tu! Něco se stalo před Pepísovou bránou, byla tam ňáká mela. Najednou se to všechno hrne k nám. Po naší levé straně jede u mantinelu na vrcholu kruhů Adam Lapšanský. Jeho kámoš Míra Forman je za Horčičkovou brankou. Adam nastřeluje Formana, ten mu puk hned vrací zpátky. Domácí obránci nic. Puk se Adamovi přilepil na čepel. Adam už je v ruhu, na bodu pro vhazování. Nápřah, rána a ……… Puk letí, Horčička brejlí a puk je v síti! Góóól! Je to 0:1. Čas: 11,30.

Bylo to skoro nečekané. Překvapivé. O to krásnější. My skáčeme do vzduchu, ruce letí vzhůru, plácáme se. Pepa na spodním stupínku vykřikuje, jak jsme zvyklí z Holešovic: „První gól HC Sparta Praha dává hráč číslo 81, Adam…“. A my odpovídáme: „Lapšanský, Lapšanský, Lapšanský ----- á jéééééééé, á jéééééé“. No príma.

Hraje se dál. Aby si Sparta o sobě moc nemyslela, už 17 vteřin po prvním gólu vyhazuje rozhodčí Yoricka. Prý za hákování. Zase naše výborné oslabení. Musím se přiznat, že jsem lehce nervózní, protože kdyby byl na ledě Honza Hanzlík, byl bych klidnější. Ale naši obránci jsou výborní, útočníci se poctivě vrací a „Ševci“ zlobně ostrouhávají. Zase nic. Nedokáží vymyslet něco, co by vedlo k jejich úspěchu.

A proto přišel trest: Do konce třetiny zbývají asi tři minuty a po naší pravé straně v rohu je mela. Jsou tam Tenkrát, Petr Ton a domácí obránce Valenta. Puk má Tenkrát. Valenta ho těsní. Ton se „odklání“ (krásné české slovo, že? má tolik významů, heh) a přesouvá se před Horčičku. Valenta ustupuje. Tenkrát toho využívá a posílá přesně puk na Petra Tona. Ten do toho „jenom“ plácne a puk projde mezi betony toho Horčičky. Góóól! 0:2, čas 17,15! Tak to je jak ze sna! Paštikáři jsou ve svém kotli jak na zabíjačce: Měkcí a opaření. Nastupuje veliký Pepa, do svých plic vdechne 30 litrů vzduchu a už to jede: „Druhý gól HC Sparta Praha střílí hráč číslo 20, Petr…“. A my: „Ton, Ton, Ton ----- á jéééééééé, á jéééééé“. Věčná lábuš!

Nakonec jsme si vymodlili přesilovku i my. V čase 19,37 podráží Veselý našeho hráče a jde ven. Zbývá pár vteřin do konce třetiny. Bude naše přesilovka „tradiční“, tj. hluchá? Vypadá to tak. Hvizd, konec třetiny.

Jdeme na pívo a tabák. Venku lehce prší. Přichází skupinka domácích v těch jejich barevných dresech a nesou plastovou láhev se slivovicí. Je lahodná. PSG si myslí, že vyhrají, my to popíráme. Další košt. A znovu. Přestávka uběhla, vracím se k ledu. Dohrávka přesilovky začíná, na ledě je první lajna. Na modré čáře je Troy Milam a posílá puk za branku, kde se ho ujímá Ivan Rachůnek. Ten bez váhání předává touš Michalu Brošovi, který stojí před brankou po pravé ruce Horčičky. Broš pálí a kde je puk? V síti. 0:3, čas 20,11. Ano, správně: Sparta využívá přesilovku 11 vteřin po začátku druhé třetiny!

V našem kotli propukají orgie, slova se chápe opět velký Pepa. Co se dělo, popisovat nemusím. Je to až trapně monotónní, leč nepřejídající se zejména nikdy. A nedosti na tom: Ve třetí třetině se zaskvěl Dominik Pacovský, a to v čase 51,15. Co se stalo? Ivan Rachůnek byl v obranném pásmu u mantinelu asi tak na úrovni vrcholu kruhu po levé ruce Pepíse. Přihrával daleko, daleko – až do středního pásma kousek před naší útočnou modrou. Tam čekal Paci, vzal puk a ujížděl na Horčičku. Sám a sám, obránci neexistovali! Krasojízdu završil takovým gólem, že kdo ho neviděl na vlastní oči, přišel o orgasmus! Pepa si hraje na doktora Bubna (je mnohem lepší než originál, protože neříká – jako ten podivný pán – „gól Sparty Prahy“, heh, což je češtinský nesmysl, že) a my jsme nahoře. V kotli, na ledě, všude. 0:4.

Já začínám milovat Ondřeje Veselého z Gottwaldova. Mám za to, že kdykoliv je vyloučen, my dáváme góly. Začal to Michal Broš, dokončil Petr Tenkrát. To se vám totiž stalo toto: Veselý v čase 55,05 hákoval. Na ledě jsou mj. též Sersen, Ton a Tenkrát. První jmenovaný vzal puk a přihrál ho k mantinelu, kde stál druhý jmenovaný. To bylo po levé ruce Horčičky. Toňák si, ač tísněn Paštikou, vyjel od mantinelu, projel kruhem a přihrál volně stojícímu Tenkymu (taky stál v kruhu), který pálil, aniž by se mýlil. 0:5, čas 55,17. Druhá využitá přesilovka! Za dvanáct vteřin! V Gottwaldově máme přesilovkovou úspěšnost 66%!

Kotlem zní „pátá, právě teď odbila pátá“. Někteří fanoušci domácích odcházejí. My jim na cestu máváme a voláme pápá.

A ještě jedna zajímavost: Napravo od nás jsou lavice domácích fanoušků. V záplavě modrožlutých dresů sedí chlap v kožené bundě a při každém našem gólu vstane a mává šálou. Zuřivě, až dělá vítr. Ale Panebože! Jakou šálou? Sparťanskou, ano naší sparťanskou šálou!!! To snad ani není možné! A když po zápase odcházíme, potkáme ho před halou, kde vykřikuje: „Já su ze Zlína, já su také Sparťan!“. To je přírodní úkaz. Sympaťák!

Konec zápasu. Pepís je vyhlášen nejlepším hráčem. Naši kucí přijíždí před náš kotel, chytají se „ala Nagano“ a už se to nese Zimním stadionem Luďka Čajky: „Sparťanská krev….“. Domácí mlčí. Jdeme k autobusu. Teda k tomu hráčskému. Zdravíme kluky, a to tak dlouho až přichází velitel Policie ČR a říká, zda to už nechceme ukončit, že nás musí doprovodit a už by chtěli domů.

Tak holt jdeme. Oslavně. Triumfálně. Cestou je dobyta benzínka, vyjedena a vypita. Konec cesty nějak nevím. Zmoženě jsem usnul.

Přeju Spartě, jejím hráčům, trenérům, realizačnímu týmu, jejich manželkám a manželům, přítelkyním a přátelům, fanouškům i fanouškyním, krásný rok 2012. Přeji si a přeju jim i vám, aby to byl – pokud možno – rok mistrovský. Přejme si vzájemně, aby se vyplnila naše tajná přání, abychom se mohli v dubnu sejít a slavit tak, jak jsme od roku 2007 neslavili.

Přejme si vzájemně, abychom všichni, co máme se Spartou cokoliv společného, byli zdraví a silní, plní elánu a otevřeni štěstí. Vzpomeňme těch, co s námi už nejsou nebo být nemohou, ačkoliv jejich srdce patřilo Spartě stejně, jako patří ta naše.

Vivat Sparta, vivat Anno 2012! Vivat, crescat, floreat!

Autor: Martin87

Foto: Jarda Ton Michalec