Sparta Hockey Supporters - Stránky fanoušků hokejové Sparty

Kdo se namlsal dosavadní vítěznou sérií Sparty, nemohl dělat nic jiného, než se třást chtivostí shlédnout na živo i souboj s Varany. Zvláště, hrálo-li se v neděli v příjemných 15,30 a byl-li objednán i fanklubácký autobus. V něm nezbylo ani jedno volné místečko.

Držím dietu, abych byl oslnivě hubený a krásný a líbil se lepým sparťanským děvám. Proto jsem nelitoval neuskutečněného oběda a s kamarádem Šéďou usedám do reformované pražské MHD, abych se klopotně, s častými přestupy, dostal před naší halu. Nervózně se klepu. Ne, není to z hladu ani z kocoviny. Důvodem bázně je Rikkim hlášená plnost busu. Naše skupinka, spolu s Velkým Pepou, je totiž jaksi nadbytečná. Otáleli jsme s přihláškou a riskujeme, že na nás nezbyde sedačka. Kalkulujeme asi takto: Buď bude fakt plno a bude-li řidič vlídný, pak budeme stát v uličce, zatímco řádně včas přihlášení se budou pohodlně rozvalovat na svých sedačkách. Bude-li však řidič pes (jako ten ychtyl, co nás vezl do Budějic), pak nás vykáže z přepravy, a my budeme muset  ronit své slzy zklamání na place před halou, mávaje posmrkaným kapesníkem za vzdalujícím se autobusem.  Druhá varianta není nereálná a já se, cvakaje zuby, plížím podél zdi na seřadiště.

Neštěstí jiného (chudákovi Gapinovi blíže neidentifikovaná událost znemožnila dostaviti se před halu) znamená štěstí pro nás – místo je. Tomu se říká dialektika! Rikkimu předávám bankovky se slastným výrazem ve tváři, jako kdyby mi, hladovému, přinesli dvojitý guláš se šesti knedlíky. Jedeme! Navíc řidič je naprostej sympaťák. Myslím, že by mu ani nevadilo, kdybych si mu se svými 91 kg sedl na klín a pomáhal mu točit koláčem.

Zabořím proto své tělo do nadýchané sedačky a mazlivě se roztahuji. Jenom do té doby, než se vedle sedící Šéďa nadechl a jeho neskrovně velké tělo mne vytlačilo do uličky. A to přímo na procházející Lenku, která má načesané vlasy a oděna je jaksi nalehko, ač venku zuří krutý mráz. Špitla jen „ach...“. Zrudl jsem nad tou netaktností pana Šédi a vyplísnil jsem jej.

Pan řidič mezitím roztočil kola mašiny. S chápajícím úsměvem poslouchá sparťanské chorály, které luzně vypouštíme z hrdel. Není mu zatěžko zastavit na pumpě, když si toho situace a stav vnitřního ústrojí mnohých z nás žádají. První benzínka se ovšem moc nepovedla. Sedím úplně vepředu a tak jsem dveřmi vypadl jako první. Puzen mocnou touhou, vrhám se do útrob shopu a … nerozhodně stojím. Kde to jsem? V cukrárně? Patrně ano. Vůkol se tyčí mocné skříně, plné slaďoučkých limonádiček a energydrinků. Pivo nevidím. Blekotavě se dotazuji paní za pultem, vyznačující se velkými pytli pod očima, kdeže je pivo. Paní se ustrašeně krčí za kasou. Tichým hláskem špitne, že požadovaný tovar není na skladě. Rozumíte, v éře rozvinutého kapitalismu na pumpě nemají pivo!!! Rozladěně láteřím a s blesky v očích zlobně klovu do automatu na kafe. Ač pozřel krejcary, vypustit mrzkou náhražku za pivo nechce. Už už se chystám, že prodejnu vyplením a tu bednu rozkopu, když si všimnu, že ten přístroj se dožaduje ještě 1 Kč. Poté, co schramstnul i poslední minci, konečně stříká nápoj nevalné chuti. Vzteky jsem ukousl špičku svého doutníku, a vdechuji ty jedy, zalévaje je oním lektvarem z automatu.

Znamení k odjezdu. Busem zní nářky na chudobu sortimentu v prodejně a vzduchem létají plné láhve rozličných samohonek. I za mnou sedící Igor Němec senior nervózně nalévá do připravených kalíšků whisky a klepe mi na rameno. Béřu nabízené a chrstám je do sebe, abych se uklidnil.

Další zastávkou je pumpa již poněkud onačejší: Jednak je plně zásobená a druhak má i hospodu, kde se setkáváme s mnohačetnou skupinou Sparťanů, jedoucích do Varů po vlastní ose. Je to tzv. SRPK. Sdružení rodičů a přátel Kachničky. Ano, oné roztomilé dámy, která vás taktéž oblažuje reporty ze svých cest za Spartou. Jenom  Hujerů je pohromadě vždy víc. Asi aby mne SRPK uvedlo do submisivního postavení, staví na odiv své bohatství, když stoly před nimi se prohýbají pod rozličnými laskominami. A tak na talířích vidíme chutně upravenou „zvěřinu, ptáky, jehňata, tučný sýr, vše co se líhne živé a vše co se líhne z vejce, vše co zraje jedlého, vše co je oploutveno a všechny druhy plžů, kteří se pojídají ve vyspělých zemích“ (Vančura).

Usedám vedle spolu se Šéďou, který se krmí držťkovkou, a Němcovými, od kterých slyším, že by se co nevidět měl jim narodit prapotomek. Úvahy o vnukovi zamítám, neb jsem přesvědčen, že to bude holka. Gabriela.  Ó, jak jsem se nespletl (o tom až níže)! Předemnou nestojí zhola nic, jenom čepovaná Plzeň 12%. To víte, dieta je dieta! Nervózní Rikky dává opakovaně znamení k odchodu a my furt sedíme. Pak dorazí výše uvedená Lenka ve své minisukni, jako účastnice dvoučlenné delegace, co nás měla odtáhnout za uši do busu. Podvoluji se hrubému nátlaku, doprovázenému vískáním v mých vlasech, a zvedám se, pádluje do shopu. Zde sice pivo v pikslách mají, leč nevkusně teplé. Umísťuji je do mrazáčku pana řidiče. Všichni, co nakupovali jen o pár pikovteřin dříve, zcela vykoupili roztomilé plechovičky s mixem koly a rumu Captain Morgan. Na mě nezbylo vůbec nic. Kletě! Usedán na své místo a v duchu volám: „Na Vary, Vávro, na Vary!“. Je to slabých 30 km.

A už tam jsme. Mineme starou halu, „plechárnu“, a já nostalgicky zavzpomínám na omrzliny, jichž mě bylo poznati ještě před několika lety v bývalém varském svatostánku. Bus zastavuje před dosud novotou vonící KV Arénou, kde mne rozlítí takovej malej fracek v zeleném dresu. Řekne totiž otci: „Hele tati, sláwysti!“. Holt v Sudetech to mají takové posunuté. Muhehe.

Společná fotka účastníků zájezdu. Zelenodresová kohorta v pozadí polyká naprázdno, protože je nás fakt dost. A před halou mi padají do náručí další a další „po vlastní ose“ jedoucí. Ano, až z Rudné, ba i z Vlašimi dorazili dobře naladění muži a ženy v rudém.  Opomenuta není ani znojemská vinařsko-meruňkovicová oblast, neboť dorazil i Lolek von Brno s dámou svého srdce. Až tam má Sparta své věrné fanoušky! Mráz zalézá pod nehty, proto se ani nezdržuji kuřbou a vnikám do útrob arény.

Domácí ustrašeně uhýbají, klopí oči. Nevím, zda hanbou nad postavením Energie v tabulce, či nad oprávněnou namistrovaností nás, Sparťanů. Zaplňujeme sektor pro nás vyhrazený a ryk našich bubnů dává slyšet, kdo má navrch. Jednoznačně Sparta, protože domácí kotel je jaksi němý. A tak to zůstalo po celý zápas.

V brance je Marcel Melicharčík. Jsem spokojen a nejsem rozhodně sám. Pámbů dal, že tomu tak bylo až do završení 60 minut hry. Úvodní hvizd a pak – souboje o střední pásmo. V našem kotli panuje dobrá nálada. Herr Lipos se rozkročil mezi opěradlo židle a betonový ochoz.  Vypadá impozantně. Jako Rhódský kolos, jeden to ze sedmi divů světa.  Mává rukama a vyzývá ke skandování. Děje se. Blány našich bubnů se prohýbají, a jeden k bubeníků – Kaštan – výhružně přitom koulí očima. Je jasné, že domácí kotel nám nestačí. Nemá ani takové vůdce, ani takové bubeníky. Není slyšet, což mu výsměšně sdělujeme skandováním.

Na ledě se bojuje o každý metr. Naše obrana klape. Ale i jejich. Hokej, jaký jsme viděli ve středu s Pardubicema, nahoru – dolů, to tedy opravdu není. Je to urputné, leč účelné. Domácí mají více střeleckých pokusů, ale nic z toho. Marcel je skvělý, spousta puků se k němu vůbec nedostala, a to co ano, to chytil, vytěsnil. Jistě a příhodně. Na konci první třetiny dává gól Gřegořek a my poprvé řveme své oslavné chorály. Domácí jsou skleslí. Ránu do vazu jim zasazuje Jarda Hlinka, který si vychutnal pana Dvojtečku ve varské bráně. Je to 0:2 a je jasné, že se bude bojovat o čisté konto Marcela Melicharčíka.

A perlička: V době, kdy Hlína mazácky zavěsil, se Němcovým narodila vnučka Gabriela a Rikki je strejda! Což kotel skanduje a domácí příznivci nevěří svým uším. „Předseda je strejda“ (ve Varech by asi rusky řekli „predsedátěl djáďjom“, hehe) je docela originální trilek, že?

Blíží se závěr poslední třetiny a na ledu je vidět něco úžasného: Oba rozhodčí mají zdvižené pařáty, bude se vylučovat na domácí straně. Divím se, že jim ty ruce neupadly, protože je měli zdvižené kolem minuty! Sparta chytře ukrajuje  vteřiny, puk léta jen mezi jejími holemi! A když už do toho „konečně“ někdo zelenej strčil hokejku, oba sudí proklínají svůj osud s křečemi v pažích. Domácí pláčí, puk za Marcelova záda v zápase dostal jen pan Zaťovič, ovšem vysokou holí. Takže zase bez bodu.

Konec. Děkovačka je příjemná a hlavně hodně hlasitá: Varani z ochozů vyklidili bleskově halu jak spráskaní psi, takže si své řevy užíváme do prázdné haly. Sparťani odjíždějí do kabin a my voláme „Marcel, Marcel…“. Nevím, zda to byl Brošák nebo Hanzi, kdo nováčkovi v bráně u střídačky vysvětluje zaběhnuté pravidlo po vítězném zápase: A už se Melicharčík z houfu vrací, klouže přes celé kluziště a jede se děkovat. Mává vítězně rukama. A my – ale vždyť to sami znáte z domácích zápasů! To musí chytit každého brankáře.

Tak teda nula. Nálada je výborná a v buse se skanduje, v závěru cesty téměř nepřetržitě. Mám šílenej hlad. Snad proto vyznávám lásku třem učnicím – kuchařinkám: brunetě Elišce, bloncce Míše a kryptorezce Šárce (krypto proto, že své rusé vlasy smočila do hnědého přelivu). Činím tak ryze účelově, protože známost s kuchařinkama musí být z hlediska  uspokojování hladu klíčová. Slibuji, že obstarám hejno husí, které mi ony připraví dozlatova propečené. Eliška se k tomu staví kladně, leč do cesty mého plánu se plete Lipos, kterému se to hrubě nelíbí a zlobně funí. Jdu mu schlíple z cesty, protože jeho paže jsou na mne až příliš řeznické. A tak volím náhradní variantu, když vedle Elišky sedí další (tentokrát přírodní) rezka, Andrea,  která je též způsobilou uspokojit hlad každého muže. Pravda, je to sice cukrářka, ale což taková marcipánová husa s čokoládovou polevou také není spásou hladového?

Praha. Bus zastavuje před holešovickou halou a všichni prchají do mrazu, ověnčeni vavříny vítězství. Když tu náhle doráží i bedna na kolech s našimi hráči. Zvláštní zpoždění. Brošák má dobrou náladu a přijímá gratulace. Tož tak.

Doma shltnu tři mrkve a jdu spát. Report píšu až v pondělí v poledne, tak dobře se mi spalo…

Autor: Martin87

Foto: Monika Mašková 

Pokud chcete k novince přidat komentář, odsouhlaste prosím sociální pluginy v rámci nastavení souborů cookies. Komentáře využívají plugin Facebook.com.