Sparta Hockey Supporters - Stránky fanoušků hokejové Sparty

Vždy, když končí základní část extraligy, pociťuji slastné brnění ve všech údech tělesných.  Blíží se play-off, které považuji za druhý největší křesťanský svátek, hned za zabíjačkou. Účastní-li se ho ovšem Sparta, že.  Má rodina se připravuje na několik týdnů chudoby a odříkání, neboť já jako hlava rodu a živitel několika hladových krků, začínám zanedbávat práci, penězovod schne. Také doma se vyskytuji zřídka, takže si s manželkou musíme začasté vyměnit v předsíni vizitky, abychom se poznali. Její žádostivé pohledy směřující do ložnice jakoby nevidím, čímž si zpravidla vysloužím zlobné syčení. Je play-off, není čas na hrdinství. Poměry ve famílii se hrotí, děti pláčí steskem, žena skřípe zuby, proklínaje svůj osud všemi opuštěné a zanedbané. Letos o to více, neboť její milované Pardubice jsou out a všem pro smích. 

Play-off je tu! Tož do Třince! 

Bohužel vám zde nemohu popsat atmosféru ve vlaku narvaném sparťany, neboť ti vyjeli tak brzo z rána, že jsem neměl nejmenší šanci jeti s nimi. Já vím, že mě teď proklínáte, proč se vůbec montuju do psaní reportu, když i o té cestě vím kulový. A máte pravdu! Tak vám aspoň napíšu, že do města železa jsem jel vlakem sice notně pozdějším, avšak  zajímavým tím, že v něm seděli pánové Petis a Šéďa, též zavilí sparťané. Vlak byl narvanej k prasknutí, nikde žádné volné místo. Jen jedno kupé bylo prázdné: Pro těhotné matky. I sedli jsme si tam. Mravokárce upozorňuji, že jsme tam seděli podmíněně a s vědomím průvodčího. Podmíněně proto, že kdyby náhodou přišla samodruhá dívka, jistě bychom ji pustili sednout. Jsme přeci gentlemani, ne? Štíplístek nás tam nechal sedět, protože asi ze zkušenosti věděl, že moc gravidních žen to Třince nejezdí. Také jsme mu slíbili udržovat v kupé právo a pořádek. Pijeme pívo a prokládáme to 4 litry coly s Captainem Morganem. K jídlu máme 14 ks domácích (to zdůrazňuji!) buřtů pečených na pivu s cibulí a kuřátko grilované na soli. Pán, co tlačil chodbičkou vozejk s občerstvením, jenom otráveně prásknul dveřmi kupé sotva je otevřel, páč vida prohýbající se stůl, sebekriticky seznal, že zde mu obchody nepokvetou. Ještě z dálky k nám zaznívalo jeho láteření na poměry v česko-moravské kolejové vozbě. 

Hokeji propadl dnes snad každý, mladí i staří, pokud hokeji taky rádi fandíte, navštivte stránky bwin, kde kromě hokeje najdete i další populární sporty, je jich tam přes devadesát!

Stanice Třinec. Lidská vlna tečící z vagónu nás nese před nádražní halu. Sotva si stačíme zapálit, je tu místní hromadná doprava. Jako přirozený polyglot nasazuji místní přízvuk (abychom nedostali přes držku už na bánhófu) a s odzbrojujícím úsměvem se v autobuse vtírám  do přízně postarší ženy, ze které loudím informace, kde máme vystoupit, chceme-li do Hotelu Třinec. Lístek na bus stojí 12,- Kč. Dostávaje potřebných informací, zvu dámu, aby opustila svou rodinu a šla s námi večer na hokej do sparťanského kotle. Dostal jsem košem. Nevím, zda příčinou byl můj nedokonalý „třinecký“ přízvuk a strach z cizince nebo nelibost se Spartou, jejíž insignie mám na veškerém šactvu. 

Do hotelu je to ze zastávky cobydup. Pravda, již jsem v životě bydlel v opticky hezčích ubytovacích zařízeních, ale je zde relativně čisto a paní v recepci je milá, cinkaje klíči. Hlavní je, že v sousedních cimrách leží samí sparťané, zmožení dlouhou cestou. Podružností není ani skutečnost, že přímo v paneláku je putyka, která tedy opravdu žije, jak bude níže demonstrováno. Z toho plyne, že jsem spokojen. 

Dáme si pivko a míříme na zápas. Zde je třeba zmínit vstřícnost jak HC Sparta Praha, tak HC Oceláři (nevím, zda jsou v tom zainteresovány i fankluby) k nám, sparťanským fanouškům: Kdo jel do  Třince na oba zápasy čtvrtfinále, měl lístky na zimák zadara; to platí i o ubytování v hotelu. Platíme pouze nějaký příspěvek 50 Kč, což je sranda. Palec nahoru a poděkování všem, kdo nám dopřáli takto luxusně levný výjezd s plnou parádou! 

Jdeme těch pár set metrů ve skupinkách, zdá se, že třinečáci jsou úplně v pohodě. Dokonce nás zdraví, před Werk Arénou je to príma. Asi jste si už zvykli, že nikdy ve svých reportech neopomenu zmínit, co jsme zbodli dobrého. Kdož jste v Třinci dosud nikdá nebyli, pak vězte, že před zimákem je spousta stánků, fronty minimální, sortiment vkusný a chutný. S blahem v žaludku vzpomínám, jak jsem si soukal do chřtánu klobásy z udírny (s křenem), prokládal to čmundou (tak říkala moje babička bramborákům), zaléval Radegastem a úžasným červeným svařákem: To byl lektvar exportní kvality, né jako ty hnusy na vánočních trzích na Staromáku. 

Jó, před pátečním zápasem jsme si to ještě užívali, byli jsme ještě všichni. I s Vlastou Cvrčkem, kterého tímto – s vaším laskavým dovolením i vaším jménem – zdravím a přeji mu snadnou a beznásledkovou rekonvalescenci. Ano, to píšu o našem věrném bubeníkovi, kterého poznamenala na těle i na duši banda negramotných chlíváků. Vlastík je nezapomenutelný pro každého svou vizáží i hláškami. Pro letošní play-off zvolil elegantní vlasový design, kdy jest ostříhán tak, že z jeho  vlasů jakoby plasticky, „vytetovaně“, ční do prostoru sparťanské symboly.  Snad i proto, jako na sparťana už na první pohled, se na něj snesla zloba a rány tlupy vypatlanců s kuklama, údajně fanoušků jednoho nejmenovaného moravskoslezského fotbalového (sic!) klubu, kteří ho napadli a způsobili mu po hokeji, na cestě na hotel, mnohačetná poranění, bezvědomí a... snad ani nedomýšlet. To je výsledek „hrdinství“ pár zamindrákovaných bezmozků, vyhrabaných z metylalkoholových kořalen. Já tady prohlašuju, že naopak ocelářští fandové na hokeji byli úplně super! Ne jako ti vošousti, co si ve zjevné početní převaze „troufli“ na Vlastíka. 

No, k prvnímu hokejovému zápasu není co dodat, výsledek znáte a ostudných 4:0 mohlo být ještě zvýrazněno v náš neprospěch. Tohle nebyla naše Sparta, to byla partička nedělních výletníků do krčského lesa, která si po pečené kachýnce a šesti pivech střihla rekreační hokejíček. Všude druzí, všude pozdě. Střelecká impotence útočníků (včetně 2 neproměněných trestných střílení), mizerná obrana a nejistý brankář. Zasloužená prohra. Bez debat. Jediným kladem zápasu je náš sektor, který fandil více než obstojně. Velká fanklubácká megavlajka, natažená přes sedadla, nenechala nikoho na pochybách, kdo sektoru vládne.

Z Werk Arény přesto jdeme jako zmoklé slepice. Do toho přijde incident na Vlastu Cvrčka, takže nálada fakt „super“. Jediným lékem je jít do místní putyky na hotelu. Je celá betonová a ve sklepě: Kdyby nad Třincem bouchla vodíková bomba o síle 450 kilotun TNT, byli bychom přežili a dopili si v klidu svůj Radegast 12% a kořalku za pár kaček (milovníci zelené nemuseli vydat víc jak 15 krejcarů za panáka). 

V putyce nejsou Sparťané jedinými hosty. Přicházejí i třinečáci ve svých „slávistických“ dresech. Ale nedruží se s námi a zabírají si pro sebe vedlejší cimru, kde jsou forbesy. Dveře za nimi zaklapnou a otvírají se pouze tehdy, když si servírka razí cestu tabákovým dýmem a nese jim tam kořalku. Ozývají se odtamtud jen osamocené výkřiky jejich chorálů. To my řveme naše chorály taky. Nasranost z prohry násobí kapacitu našich hlasivek. A najednou se stane to, že se snažíme třinečáky překřičet, aby o nás věděli: „Modrá je dobrá…“, „Sparťanská krev…“, „Sparto, my tě nikdy neopustíme…“ zní malou hospodou, až beton na stropě praská a pukliny se šíří do všech koutů. Oceláři ve vedlejší cimře se snaží nezůstat pozadu, ale nás je víc a jsme hlasitější. Takhle to trvá dlouhé minuty. V nás mizí nové a nové přívaly píva a kořalky. A najednou někoho, nevím už koho,  napadlo, že bychom mohli „zazpívat“ něco neutrálního, na čem se Sparta s Oceláři shodne. Óóóó, to byl ale príma nápad! 

Songy jako „Jenom kokot fandí Kometě“, „Zkurwená Plzeň, zkurwená Keramika“, „Hamé, Hamé, kurwy zajebané“, „Par-Par-par debilu“, „Radek Duda mlátí důchodce…“, „Petr Leška nemá…“,  Kladno, Kladno, Klááádno patří na dno“, a jiné sprostonárodní písně totiž umí zpívat i v česko-polském pohraničí. 

A najednou je vymalováno. Rivalita mezi nálevnou (Sparta) a hernou (Třinec) se setřela, dveře byly provaleny a pak už jsme zpívali všichni dohromady. V Brně, Plzni, Pardubicích, Gottwaldově, Liberci asi tu noc nespali, jak jim zvonilo v uších! Pakliže na začátku hodiny zpěvu praskal silnostěnný betonový strop jen na asi 15 místech, po třinecko-sparťanském duetu upadlo kus betonu přímo do piva několika lidem a v hotelu přestala jít teplá voda, protože popraskal horkovod. 

A tak to šlo až do rána, kdy nás znervóznělá obsluha vyhodila.  Nevím jak ostatní, ale já v lehkém smogovém oparu, spolu  s četnými spolustolovníky, obešel ještě dva noční podniky, málem dostal přes držku od psychicky labilního přítele jedné dívky v nálevně „Banketka“, chrstnul do sebe mok ve „Slovanu“ a v půl páté ráno jsem, příjemně znaven, ulehl do peří Hotelu Třinec. 

Faux pas nastalo před polednem, kdy jsem se začal shánět po snídani. Zachtělo se mi vajíček smažených na špeku a to mi v nálevně na hotelu nebyla čerstvá paní servírka schopna zařídit. Bylo mi obejíti kolik provozoven, než jsem byl uspokojen, utíraje si zamaštěná ústa. 

Nastal čas hromadného odchodu na zimák. Všichni dáváme společné foto a chtivě vyrážíme. 

Incident s útočníky na Vlastu měl jistou dohru: Asi si někdo na frýdecko-místeckém okresním policejním ředitelství uvědomil, že neschopnost Policie ČR včera stála málem život našeho kamaráda, a zorganizoval pravé policejní manévry: Nastoupilo několik policejních družstev, které nás hromadně doprovodily do Werk Arény – těžké boty (až nahoru zavázané) dupaly, pouta cinkala, majáky svítily, auta jela, policie státní byla doplněna o tu městskou, chyběli jen muži na koních, vodní děla a pojízdné šatlavy. 

Zcela v klidu jsme dorazili na zimák, kde nám bylo sledovati jinou Spartu, než tu včerejší. Útočnou, agresivní, pálící jak u Verdunu, jistou v obraně (i když tam to mohlo být ještě lepší). Noc a den. Zima a léto. Radost panovala v našem sektoru po zásazích Míši Broše a Petra Tenkráta (oba měli evidentní radost). Třinec je však Třinec, to je dost kvalitní soupeř, který se nevzdává. Proto to ze stavu 0:2  bylo necelých 40 vteřin před třetí třetinou už 3:2 a o mnoho z nás se pokoušely mrákoty a infarkt klepal na aortu. 

Ale Pepa Jandač zvolil správnou taktiku, odvolal Marcela a Peter Jánský nám vystřelil prodloužení. O zranění Marka Pince víte, proto jen napíšu, že Marcel měl rozjezd poměrně pomalý, ale jistota v zásazích se zvyšovala zásah od zásahu. Přesto jsem měl mrazení v zádech, když přišly na řadu samostatné nájezdy – ono je to přeci jen loterie. Ale Marcel byl opravdu jednička: vyčapal všechny Třinečáky, a nám vítězství přinesl Petr Ton. Ten chlap, když nevymýšlí při nájezdu blbiny a jde na brankáře s kličkou do bekhendu (kterou umí v extralize bezpečně nejlépe), nemá gólman žádnou šanci. Žádnou. Prostě žádnou. Proto  Toňáka miluju. Měl jsem pocit, že Hamerlík kličku čekal a šel si po ráně, ale Ton to provedl par excellence. 

Protáhlé obličeje místních občanů, kteří si ještě 40 vteřin před koncem řádné hrací doby byli jisti i druhým vítězstvím -  to je věc, pro kterou stojí za to jet až takovou dálku!

 Věřím, že takto ubojované vítězství nás nakopne nejen na úterý a středu, ale i na další zápasy play-off! 

My v sektoru slavíme, už jsme v hale úplně sami, místní „šli dom“. Do hotelu nás opět doprovází policejní kohorta, tam si bereme bágly, jedno malé pivko na cestu a za svitu majáků jdeme na nádraží; policie nás střeží i v nádražní hale, v přilehlé nálevně a i ve vlaku. Musím se přiznat, že cestu domů také moc popisovat nemohu, neboť to všechno na mne dolehlo a já záhy počítal ovečky v limbu. Ze sladkého snění mě vyrušili jenom 3 průvodčí, kteří se po cestě vyměnili a žádali si kontrolu jízdenek. 

V Třinci se mi líbilo všechno, s výjimkou sobotní hry (muhehe) a dezolátů, co napadli Cvrkolína. Místní fanoušci super, stadion s příjemným výhledem na led, pohodička… 

Na Hlaváku taxík, doma sprcha, denotorizace, desinfekce, desinsekce a deratizace a pak už jen peřiny a hřejivé vědomí na stav série 1:1… 

Martin87

Pokud chcete k novince přidat komentář, odsouhlaste prosím sociální pluginy v rámci nastavení souborů cookies. Komentáře využívají plugin Facebook.com.