Sparta Hockey Supporters - Stránky fanoušků hokejové Sparty

Mladý hokejový útočník pražské Sparty Karel Hromas je fanoušky pražského týmu spojován hlavně s titulem „bojovník“. Třiadvacetiletý hráč je oblíben právě kvůli tomu, že nevynechá jediný souboj a je to správný hokejový dělník, dříč. V prostorách pražské Tesla areny s chutí odpovídal na naše otázky.

Kde se odehrávaly tvé první hokejové kroky?
S hokejem jsem začínal v Berouně, kolem čtyř let. Z tohoto období si příliš nepamatuji. Máma mi vyprávěla, že nás potkal můj první trenér pan Pokorný a pozval nás na nábor.

Byl jsi od začátku útočník?
Co si pamatuji, tak ano. Do brány a obrany mě to nijak netáhlo.

Byl ve vaší rodině nějaký další hokejista?
Naše rodina byla sportovně založená, ale s hokejem jsem u nás začal až já. Táta hrával fotbal v Berouně, dokonce měl jít do Slavie. Naštěstí nešel. Jakmile jsem začal hrát hokej, tak s fotbalem skončil. Musel mi zavazovat tkaničky a všechno kolem toho (smích).



Máš nějaké trenéry, na které rád vzpomínáš?
Musel bych jich jmenovat hrozně moc. Pokud mám říct jednoho, tak František Výborný, který mi dal šanci tady ve Spartě po návratu z Ameriky. Každý ho tu má rád, ve Spartě prožil mnoho úspěšných sezon. Navíc to byl a je velký Sparťan.

V jeho stávajícím angažmá v Českých Budějovicích pod ním hrají bývalí hráči Sparty, má navíc nový impuls…
Tady u nás mu každý přeje, aby se mu dařilo.

Jak vzpomínáš na své angažmá v Americe?
Přišlo v době, kdy starší ročníky (1983, 1984) začaly chodit hodně do Ameriky, stal se z toho takový trend. Ostatní si moc vychvalovali, že jde hlavně o jiný hokejový styl. Všichni odsud měli navíc blíže ke svému dětskému snu, kterým ve většině případů bylo zahrát si NHL. Já jsem tenkrát přemýšlel, zda zůstat právě ve Spartě nebo odejít za moře. Zde byla malá šance, že se prosadím do kádru, tak jsem zvolil tuto variantu. Nikdy těch dvou let ale nebudu litovat, získal jsem mnoho zkušeností.

Prý jsi byl blízko podpisu smlouvy s Chicagem Blackhawks.
To se psalo, ale nebylo to zase tak horké. Jsem rád, že jsem byl vůbec draftován (na 123. místě v roce 2004). Tento rok celkově vyhrál Rus Ovečkin a hned za ním další Rus Malkin.



Měl jsi v nižší lize nějakého spoluhráče, který se nakonec natrvalo prosadil v NHL?
Hrával jsem v jedné lajně s Peterem Muellerem, který dnes hraje za Phoenix Coyotes. Spoluhráče z Everettu dodnes sleduji, jsem v kontaktu s rodinou, u které jsem tam žil. Za pár týdnů se dokonce mají objevit v Praze a zavítají i na Spartu.

Jak na tebe působilo prostředí v týmu Everett Silvertips?
Přišel jsem do nového týmu, hráli prvním rokem. Měli nový stadion, každý zápas bylo vyprodáno. Lidé tam šíleli hlavně ve chvíli, kdy se hrálo nahoru-dolů a nejvíc když při nějakém ostrém nárazu.

Co ti působení v Americe především dalo?
Dobře jsem se naučil anglicky, za tři měsíce jsem plynule mluvil. Ze začátku to byl trochu boj. V týmu jsem měl ale slovenského spoluhráče a druhý rok Ondru Fialu, takže to šlo. Určitě mě ovlivnilo v bojovném smyslu hry. Nerad od té doby uhýbám soubojům, když mohu, tak hráče bez výčitek dohraju. Tehdejší trenér fyzickou hru vyžadoval, vedl si důkladné statistiky, hodně mu právě záleželo i na počtu „hitů“. I kluci v kabině mi říkali, že nemusím ani dávat góly, hlavně udělat minimálně pět ostrých nárazů do soupeře. Tenkrát mi to přišlo trošku „na palici“. Také kladli velký důraz na správném blokování střely, učili nás skákat do střel. V USA když člověk do rány neskočil, tak prostě příští zápas nehrál.

Ve Spartě v této činnosti kromě tebe vyčnívá Martin Podlešák a třeba i 38tiletý Jiří Vykoukal, který padá do střel třeba i po hlavě.
Bačovi (Jirka Vykoukal) sami občas říkáme, co blázní (smích). Ale kdo by tam nespadl proti nějaké velké šanci. V tu chvíli o tom člověk nepřemýšlí.

Ty jsi zatím žádné větší zranění neutrpěl?
Naštěstí zatím nic závažného (třikrát zaklepal do stolu). V Americe jsem měl dvakrát slabší otřes mozku a prasklou klíční kost.

Kdyby přišla nabídka, měl bys zájem se do Ameriky vrátit?
Asi ano, kdyby přišla nějaká zajímavá nabídka. Ale vše se odvíjí od výkonů na ledě. Přesto si myslím, že by se mi zpátky do zámoří moc nechtělo. Spíš by se mi zamlouvalo angažmá po Evropě, Finsko, Švédsko nebo Rusko.



Po tvém návratu Sparta vyhrála titul, jak na to vzpomínáš?
Ihned jsem do týmu zapadl, i když až do čtvrté řady. Rád na ty časy vzpomínám. Bylo pro mě těžší se zpět aklimatizovat na menší hřiště, není lehké si zvyknout. Na širším hřišti se mi ale hraje lépe. Samotný titul byl pro mě největší hokejový úspěch. Někomu se ho nepovede získat za celou kariéru a mně se to povedlo už takhle mladý. Bylo to neuvěřitelné.

Další sezonu však Sparta tvrdě narazila, vypadla ve čtvrtfinále s Libercem.
(zamyslí se) To bylo strašné… Po minulé vítězné sezoně se očekával úspěch, porážka 4:0 na zápasy se skousávala velice těžce.

Se Spartou jsi odehrál i mezinárodní turnaj Super Six. Je podle tebe Sparta konkurenceschopná i v rámci Evropy?
Když to vezmu z pohledu předloňského turnaje Super Six či letošního turnaje v Salcburku, myslím, že by nebyl problém. My jsme v Salcburku dokázali například vyhrát nad Curychem, který právě loni zvítězil v hokejové Lize mistrů. Nedá se říct, že by nás soupeři jednoznačně přehrávali, i s ruským Magnitogorskem jsme odehráli vyrovnanou partii. I Slavie či Budějovice odehrály kvalitní zápasy v Lize mistrů, české týmy si udělali dobré jméno.

Petr Bříza u mikrofonu SHS: Duba některé věci neustál

Zmínil jsi Ligu mistrů. Jak na vás tento projekt působí? Měl byste chuť i v tak nacpaném programu extraligových zápasů obrážet navíc evropské stadiony?
Upřímně moc nechtěl. Chtějí vymyslet něco nového, ale ani diváky v České republice tato soutěž příliš netáhla, což na druhou stranu mohlo být umocněno vysokými cenami za vstupné. Je pravda, že u nás by to mohlo být jinak než v případě Slavie. Tato soutěž potřebuje vybudovat tradici. Musel by se navíc asi snížit počet extraligových zápasů nebo lépe vymyslet program.

Vrátíme se zpět k extralize. Dokázal bys popsat, na kterém z extraligových stadionů se ti hraje dobře a na kterém naopak špatně?
Mnoho hráčům vadí dlouhé cestování, což není zrovna můj případ. V Americe jsme si museli zvyknout i na 25hodinové cesty autobusem. Nemám rád zápasy v Plzni, hlavně kvůli fanouškům. Ty opravdu nemám rád, chovají se příšerně. Podobné excesy zažíváme i na Kladně. Tam se neštítí po hráčích třeba plivat.  A ve Zlíně také žádná sláva. Na led hází všechno, co mají po ruce. Na druhou stranu jejich chování člověka vyhecuje k lepším výkonům. Na Spartě je úžasná atmosféra, pokud je plná aréna. Třeba prohrané čtvrtfinále s Libercem byl krásný a zároveň moc smutný zážitek. Pokud mám říct jiný klub než Sparta, tak mi sedí atmosféra v Pardubicích, tam jsem nezažil žádný problém.  I třeba Karlovy Vary mají férové mužstvo a myslím, že i fanoušky.

Martin Podlešák u mikrofonu SHS: Slavii nemám rád od malička

Jak na tebe dýchla atmosféra v brněnském Rondu?
Každému se hraje dobře před plným stadionem. Neberu teď v potaz, že si extraligu nevybojovali sportovní cestou.  Každopádně do extraligy přinesli něco nového.

Máš nějakého hráče v mužstvu soupeře, který tě dokáže vytočit?
Našlo by se spoustou zákeřných hráčů. Mě ale štvou prakticky všichni, když nám dávají góly (smích). Osobní problém ale s nikým nemám. Ale třeba takový Balaštík si o to říkal už dlouho, je to jeden z nejneoblíbenějších hráčů. Stehlík měl asi svůj důvod, když mu jí „načoudil“. Následné podávání žalob podle mě do hokeje nepatří.

Jsi ortodoxní Sparťan, nebo si dokážeš představit působení v konkurenční Slavii? Takový Jaroslav Hlinka se vyjádřil, že v případě lepší nabídky by s tím neměl problém.
(úškleb) No, to bych rozhodně nešel. Já bych nad tím nepřemýšlel, prostě bych tam nešel… To se prostě nedá. Sice se říká „nikdy neříkej nikdy“, ale… Tohle opravdu ne. Z reprezentačních srazů v mládežnických kategorií znám odtud akorát pár hráčů, třeba Romana Červenku.



Právě Roman Červenka během pár let vyrostl v nejlepšího hráče extraligy…
To překvapilo asi každého. On vyčníval v 15ti, 16ti letech, v tu dobu byl nejlepším hráčem v republice, dělal mnoho bodů. S dospíváním ale u něj přišel útlum, pád. V tu chvíli jsme byli relativně lepší než on. Pak ale dostal šanci od Vládi Růžičky a najednou je nejlepším hráčem extraligy. I u nás se ale dnes najdou nadějní hráči.

Právě Růžička se nebojí mladé hráče postavit vedle těch zkušených hvězd. Ve Spartě se tento trend objevil až v posledních zápasech, kdy jsi ty doplňoval například Petra Tona a Koreis s Podlešákem další řady.
Ve Spartě dlouhodobě nehrál stabilně nějaký mladý hráč, co by ve Spartě vyrostl. Jedině snad Honza Hanzlík a pak Tomáš Netík, který se ale rozehrál v Karlových Varech. Teď až v posledních letech se prosazují ve 3. a 4. řadě mladší hráči.  Vše je věc trenérů.

Hrál jsi po boku legend českého hokeje, jako je třeba Martin Ručinský. Jaké to bylo?
Zrovna já bych se od nich mohl učit pořád. Ty zkušenosti jsou prostě vidět, mají je v rukou. Člověk se vedle nich vybičuje ještě k větším výkonům, snaží se jim vybojovat puky, nahrávat, snažit se je doplnit. Určitě se od nich snažím co nejvíc pochytit, jsem rád za každou šanci, kdy s nimi můžu hrát. Navíc zde víc naskakují body.

Zkoušíte na tréninku soupeřit v rychlosti s Petrem Tonem?
(smích) Jsi blázen? Když jezdíme nájezdy, tak všichni stojí na druhé straně, než kde je on. Vedle něj nikdo nechce jet, to by byl akorát trapas. Petr by si mohl dát cigaretu, hokejku do jedné ruky a po jedné noze by se mohl klouzat a stejně bych ho nedohnal.

Jak často střídáš výstroj?
Nemám rád střídání věcí. Těžko si na novou výstroj zvykám.

Máš doma nějakou sbírku trofejí či hokejových relikvií?
Mám doma několik dresů, ve kterých jsem hrál. Medaile a ceny jsem měl na výstavce, v novém bytě se pro ně ještě nenašlo místo.

Hokejisté jsou často sběrateli aut. Máš nějaké vysněné?
Třeba tu svojí popelnici, co parkuji venku. Z toho svého Mondea už nemůžu. Odkoupil jsem ho tady od pana Kuneše, bylo to skvělé auto, ale za ty tři roky jsem ho dokázal pořádně zřídit. V Americe jsem si koupil starého Dodge, abych nemusel neustále otravovat spoluhráče s odvozem. Pak jsem jednou z legrace prohodil před rodinou, u které jsem žil, že by se mi líbil Ford Mustang. Za týden mi stál před domem. Sice starší typ, ale byl jsem z toho úplně odvařený. Nechal jsem ho tam, to auto mi ale opravdu chybí. Jednou jsem se s ním ale vyboural, na náledí na mostě jsem vjel docela rychle do svodidel. Naštěstí se mi nic nestalo.

Petr Bříza u mikrofonu SHS: Po Naganu jsme přestali pracovat

Musíš se nějak omezovat v jídle? Co si nejraději dopřeješ na talíři?
Nejraději mám kuřecí steak, ale sním v podstatě cokoliv. Nejsem moc na těstoviny, které ale před zápasem jím. Jinak nemám rád takové ty klasické nedobré jídla, jako třeba koprovka, nemusím ani houby.

Kde jsi tedy přišel k přezdívce Houba?
(smích) Všichni to spojují s jídlem a alkoholem, ale vůbec to tak není. Jde o to, že mám dva druhy vlasů. Když jsem byl malý, tak jsem byl blonďatý a na straně jsem měl vlasy černé. A ty právě rostly do tvaru hříbku. Přezdívka vznikla někdy v 5. třídě na Spartě. Spoluhráči mě častovali mnoha názvy, jako třeba Skvrnka, Pigment, Piggy, až spoluhráč přišel s Houbou. V Americe mě kvůli tomu chvíli říkali Mushroom. (smích)

Prý jsi filmový maniak, co je na tom pravdy?
To je pravda. Můžu koukat na cokoliv. Dříve jsem bez televize nemohl žít, nebyl den bez půjčeného filmu. V Americe jsem si půjčil čtyři filmy a celý den na ně koukal. Mám rád Forresta Gumpa, Top Gun a Hříšný tanec, takové ty klasické filmy.

Máš nějaký vyhraněný styl v hudbě?
Líbí se mi prakticky všechno. Třeba Dr. Buben hraje na Spartě dobré písničky. Některé písničky si třeba při rozbruslení broukám. Jinak můžu poslouchat třeba i dechovku, když je nálada. Velmi se mi taky líbilo, když kotel zpíval za stavu 5:0 pro Slavii píseň z Rebelů – Pátá.



Foto: archiv Karla Hromase, hcsparta.cz
Text: =s69=,  Bobi