Sparta Hockey Supporters - Stránky fanoušků hokejové Sparty

Martin Podlešák hraje za Spartu už čtvrtým rokem. Za tu dobu stihl získat jeden mistrovský titul, po vítězném finále s Pardubicemi. Co je však podstatnější, pro většinu fanoušků je symbolem bojovnosti, srdcařství a neústupnosti. Je pro ně pravým Sparťanem. Martin webu Sparta Hockey Supporters tento týden poskytl rozsáhlý rozhovor.

V jeho první části se dozvíte o jeho hokejových začátcích, složitém odchodu do NHL i o ranách osudu, které na něj po několik let dopadaly jako to nejtvrdší kladivo.

Další pokračování interview vyjde v pátek.

Martine, jak jsi začal s hokejem?
Na Mělníku. Táta hrál hokej, já jsem tehdy byl ve školce a rodiče mě postavili poprvé na brusle. Moc mě to nebavilo, tak jsem dokonce utekl ze stadionu. No a druhý den jsem řekl mámě, že bych to ještě zkusil, tak mě na ně postavila znova. Pamatuju se, že to bylo u trestné lavice a já se okamžitě hrozně natáhl. Pak už jsem začal chodit na tréninky a v devíti jsem přešel na Spartu.

Kam to Tvůj táta v hokeji dotáhl?
Táta hrál juniorku za Kladno, poté šel na vojnu do Litoměřic, nakonec přešel do Mělníka, kde se seznámil s mámou a skončil. Vlastně ještě poté hrál za Slavii (smích) a za Kobru. Ale potom už to opravdu zabalil a šel trénovat malé děti do Berouna.

Jaké to bylo přijít v devíti do Sparty?
Tehdy jsem dostal nabídku od pana Ivana Nekoly, který na Spartě trénoval třetí třídu. Rodiče to nechali na mě. I když táta se tehdy na Spartu tvářil všelijak. Říkal, že Sparta jsou namachrovanci, ale já na to nedal. Tak jsem to zkusil v letní přípravě a vyšlo to.

Lišily se podmínky pro hráče na Spartě od Mělníka?
Jako dítě to člověk moc nevnímá. Akorát mi zpočátku dávali ostatní najevo, že nejsem Pražák, ale po soustředění v Choceradech jsme se dali dohromady a už to bylo v pohodě.

Pak jsi v roce 2000 odešel do Ameriky. Proč ten krok?
Tenkrát mi pan Henyš říkal, že by byla šance jít do juniorského týmu. Tak jsem se ptal, jestli je naděje se později prosadit i do A týmu. A tam moc velká šance nebyla. Tak jsem se rozhodl pro Ameriku.

Měl jsi z počátku problémy? Jak jsi na tom byl s angličtionu?
Za oceán jsme tehdy odlétali 19. srpna. Cestoval jsem s dalším juniorem Martinem Libou. Ani jeden jsme neuměli jazyk a byl to náš první let. Nevěděli jsme, jak to chodí. V Chicagu nás nechali zmeškat let, tak jsme se snažili dohodnout na imigračním oddělení, ale nedokázali jsme říct vůbec nic.

Kde jste potom bydleli?

V amerických rodinách asi dvacet minut od sebe. Hrozně rád na ty časy vzpomínám. I když jsem začil třeba první Vánoce bez rodiny. Ale jinak jsem si na nic nemohl stěžovat. Dodnes jsem s tou rodinou v kontaktu. Nejhorší bylo, když jsem byl vytrejdován těsně před uzávěrkou do týmu Lethbridge Hurricanes vzdáleného šestnáct hodin odtud. Novinu mi tehdy volal můj manažer a já se rozbrečel. To si pamatuju dodnes.

Jací byli američtí spoluhráči?
Já mám rád partu. Ale zrovna to mi v Americe chybělo. Žádné vtípky v kabině. Každý hrál hlavně za sebe.

Po roce v USA jsi se zúčastnil draftu.
Ano, a na to, že jsem šel do Ameriky po nepovedeném mistrovství světa do osmnácti let, kdy jsme skončili bídně až šestí, to dopadlo dobře. Chtěl jsem draftem projít alespoň trochu solidně, nakonec jsem skončil na 45. místě, takže jsem byl spokojený. Tehdy jsem úspěšnému draftu podřídil vše. Ale to je u mě přirozené, hokej je pro mě vším.

Tehdy tě draftoval Phoenix a ty jsi se málem dostal do prvního týmu.
To byla tehdy velká naděje. Bylo to v době, kdy spadla dvojčata v New Yorku. Jel jsem na kemp nováčků odkud brali pouhé čtyři hráče. Takže jsem si říkal, že to bude krátká epizoda. Navíc jsem poslední zápas nehrál, protože jsem se předtím dostal do šarvátky s Jasonem Spezzou.

Vyhráls?
No jasně (smích). Měl chudák patnáct stehů na obličeji. Po posledním zápase pak přišel nový manažer Phoenixu Mike Barnet do kabiny s tím, že by se mnou chtěli podepsat smlouvu. Jenže tři dny před začátkem soutěže mě poslali do juniorky. To zamrzelo. Navíc se mi to v následující sezoně stalo ještě jednou.

A pak přišla smůla, zranění...
No smůla… (hořce se zasměje). Těch smůl bylo asi šest. Samé otřesy mozku.

Po soubojích?
No, začalo to v Lethbridge. Po návratu z mistrovství světa dvacítek jsem v jednom zápasu dostal loktem od Jordina Tootooa, toho bláznivého indiána, teď hraje v Nashville.

Ale ten není zrovna nejvyšší.
On je malý ale dost tvrdý. Dostal jsem od něj loktem na spánek a probral jsem se až o hodinu později. Po měsíci na mě tlačili, ať jdu hrát play-off, a hned druhý zápas se mi to stalo znova. Pak už jsem musel zbytek sezony vynechat.

Příští sezony už to bylo lepší?
No, před tou následující jsem jel znovu na kemp a opět ho absolvoval celý. Ale ve druhém zápase na farmě jsem dostal hit a musel jsem vynechat další sezonu. A to se mi stalo ještě dvakrát. Pak se farma přesunula do San Antonia. Tam jsem hrál s Kubou Koreisem. Začátek sezony jsem měl výborný, měl jsem fazonu, dělal jsem body. Jenže v desátém zápase mi v jednom souboji obránce podkopl nohy, padl jsem na záda a hlavou praštil o led. Tak jsem okamžitě letěl za specialistkou do Montrealu. Ta mi řekla, že to byl možná můj poslední zápas v životě. Musel jsem vynechat další rok

A v roce 2006 jsi se vrátil do Sparty.
Ano, dohodl jsem se s Phoenixem, že vzhledem k tomu, že mi u nich skončila smlouva, tak že bych zkusil jednu sezonu ve Spartě a poté se zkusil vrátit zpět.

Je naděje, že by ses tam jednou vrátil?
Určitě ne. Vím jak to v Americe chodí. Na 99,9 procent ne.

Sleduješ ještě NHL?
Sleduji jak se daří klukům ve Phoenixu, ale jinak se podívám maximálně na výsledky na teletextu. V tuhle chvíli je pro mě Sparta vším.

[box]O rozhovoru

S Martinem Podlešákem jsme se sešli v recepci stadionu hokejové Sparty. Předali jsme mu dárek v podobě trička s logem Sparta Hockey Supporters a vyfotili ho s ním na tribunách holešovického svatostánku. Poté jsme se přesunuli do improvizovaného studia ve "Fanklubárně".

Martin od počátku nadšeně vyprávěl o tom co v hokeji zažil. Bylo vidět, že na život za "Velkou louží" vzpomíná rád. I přes sérii zranění, které zažil. Když přišla řeč na současnou situaci Sparty, bylo vidět jak ho trápí. Zábavnou vložkou pak byla debata o Slavii. Rozhovor trval lehce přes půl hodiny. Martine Díky.[/box]

Foto: Sparta Hockey Supporters